5 stereotypních mylných představ o vztahu.

Jak člověk dospívá, sní stále častěji o šťastném partnerském vztahu. Každý má nějakou představu o něm, často ovlivněnou rodinným prostředím a výchovou.

Mnoho lidí věří v možnost existence ideálního partnera, který se odněkud zjeví a způsobí, že budou šťastně žít až do smrti. Podobné iluze dříve nebo později vedou k rozpadu vztahu nebo jeho živoření, které je vším, jenom ne láskou a štěstím.

Představy o partnerském vztahu jsou většinou fantaziemi o tom, co bychom si přáli a co je pro nás to nejlepší. Chceme-li ve vztahu skutečně žít, budeme muset své představy opustit a začít se řídit svým rozumem a srdcem. Člověk se ve vztahu stále učí. Poznává partnera i sám sebe. Poznává své i jeho potřeby. Na schopnosti je přijmout a dopřát jim patřičný prostor pro uplatnění hodně záleží, jestli vztah přežije, nebo ne. A také zda bude šťastný a spokojený. Nejdůležitější ze všeho je komunikovat. Umět si věci říci, umět si o nich popovídat. Právě tohle je často velkou slabinou a příčinou rozpadu vztahů, které nevydržely. Lidé spolu nemluví, mluví spolu málo, nebo nesprávně. Ostatně, také o partnerské komunikaci panuje řada zažitých mylných představ:

Emoce nemají ve výměně názorů místo.

Muži si často stěžují, že ženy jsou příliš citové a do debaty zatahují emoce. To je špatný postoj. Žena je od přirozenosti naplněna city a intuicí. Přestože pro muže může být obtížné tohle pochopit, nesmí to prioritně odmítat. Žena na své straně by měla dokázat nedat se emocemi strhnout k obviňování partnera, k odmítání jeho názorů a možnosti je vůbec vyslovit. Hádka ke vztahu patří, obě strany by však měly mít možnost vyslovit jasně svůj názor na to, co je jejím předmětem a představu, jak problém řešit.



Hádka je dobrá věc, vyčistí vzduch jako bouřka.

Tohle je častý názor, ale o jeho platnosti lze pochybovat více než úspěšně. Podobá se spíše výmluvě při neschopnosti se o věcech dohodnout. Pokud k tématu chcete přistupovat poctivě, musíte si nejprve položit otázku, pro co se většinou hádáte. Většinou zjistíte, že jsou to naprosté hlouposti, jako kupříkladu kdo zapomněl zhasnout v koupelně nebo kdo vynese smetí. Tohle jsou příčiny hádek malých dětí. Dospělí partneři by měli být už o hodný kus dál.

Ženské by se věčně chtěly hrabat v problémech.

Další častý mužský postoj. Jakmile se žena pokusí mluvit o problému víc do hloubky, muž se naježí a reaguje negativně. Na čem se neshodli, o tom se dál nechce bavit a hotovo. To však je zásadně mylná pozice, protože bez „hrabání“ se v problému se jeho řešení neobejde. Pokud se pro mužovo odmítání nebo třeba i z jiného důvodu neřešené problémy hromadí, může to být příčinou pozdějšího rozchodu.

Až někdy jindy.

Touto výzvou také často končívá vzrušená komunikace při nějakém konfliktu. Jeden z partnerů už je zkrátka unaven výměnou názorů, nemá dost trpělivosti a rozčiluje ho neústupnost toho druhého, takže mávne rukou a řekne: „Víš co, tohle nemá smysl, necháme to na jindy…“ Nebo na ráno, na víkend, na příští týden… Také špatné řešení. Nikde není napsáno, že každý problém musíte v každém sporu také hned vyřešit, často by to bylo i ke škodě věci. Ale odkládat nevyřešené, do konce nevyřčené záležitosti se rovněž nevyplácí a může to skončit jako v předchozím případě – rozchodem.



Nemluvíte spolu.

To je vůbec nejhorší, co pro vztah můžete udělat. Není přece nic tak hrozně těžkého na tom, abychom otevřeli ústa a promluvili o tom, co nás trápí. Co nás štve. Co se nám nelíbí. Co bychom chtěli mít jinak. Přesto například mnoho žen ve vztahu nemluví o svých potřebách, o tom, co by se jim líbilo při sexu, co by od partnera chtěly nebo potřebovaly. Některé se navíc domnívají, že partner se „má dovtípit“, což je představa naivní a dětinská. Partner není telepat. Ani muži nejsou příliš sdílní a často si své touhy, pochyby nebo nejistoty nechávají pro sebe.

Někdo se bojí otevřeně promluvit, protože má strach, že se setká s negativní reakcí svého protějšku. Vztah se však nerozvíjí pouze obapolným ustavičným souhlasem. Naopak, jeho rozvoj přímo předpokládá schopnost domluvit se i o tom, v čem se neshodujeme. Promluvit je třeba, a to i o svém strachu z partnerovy negativní reakce.

Někteří lidé mají rovněž tendenci se urážet. Cítí se dotčení buď hádkou nebo nějakým partnerovým postojem, který se jim nezamlouvá. Nejsou však schopni o tom mluvit. Dokonce opustí místnost. Někdy s prásknutím dveří, jindy bez něj. Ani takový vztah nemá moc dobré perspektivy.