Dopis mamince

Je mi rok. Maminko, ty jsi můj celý svět. Tvoje dlaně, tvá náruč, tvůj úsměv jsou tím hlavním, co teď potřebuju. Chci s tebou být pořád, co nejblíž, cítit tvou vůni a slyšet tvůj hlas. Je mi s tebou tak dobře a jsem s tebou vždycky v bezpečí! Učím se chodit, mluvit a chovat se tak, jako ty. Chci se ti co nejvíc podobat, maminko!

Je mi pět. Jsi moje první učitelka, maminko. Učím se od tebe, co je dobře a co špatně, jak se skamarádit, jak namazat chleba, jak se vaří špagety, jak je to na světě zařízeno a z čeho je duha… Nejradši jsem s tebou a nejradši mám, když si spolu povídáme o tom všem. Jsi ta nejlepší maminka na světě! Ta nejhezčí a nejmilejší! A všechny obrázky, co maluju a taky figurky z plastelíny jsou pro tebe.

Je mi deset. Chodím už do školy. Mám spoustu kamarádek. Ale nejvíc chci za kamarádku tebe, maminko, abys mě naučila všechna tajemství holčičího světa, jak mám o sebe pečovat a vybírat si šaty, jak se malovat. Abychom měly svá „ženská“ tajemství, ty a já. Abych ti mohla říct, že po mě kouká Matěj z páté třídy. A díky, že mi umíš vysvětlit tu hroznou matiku!

Je mi patnáct. Jsem vzpurná „náctka“. Žádám, aby se nikdo nemíchal do mých věcí a přestaňte mě laskavě vychovávat! Jsem už dost dospělá, abych se uměla rozhodnout sama. Rady a naučení mi fakt lezou na nervy, mami. Snad sama vím, co potřebuju!? Ale i když říkám a dělám hlouposti a hrubosti, stejně potřebuju, abys byla na mojí straně, mami, abys mi věřila a důvěřovala. Jestli na férovku, tak musím říct, že je pro mě moc důležité, že tě zajímám a můj život vůbec. Doufám a věřím, že mě mají doma rádi a vždycky na mě s láskou čekají, i s piercingem, tetováním, černými vlasy, zrzavými vlasy, vyholenými vlasy, se zlomeným srdcem, s novou šílenou láskou. Hrozně teď potřebuju pochopit, kdo vůbec jsem, co mám ráda, čemu mám věřit. Potřebuju cítit, že umím stát na vlastních nohách, chápeš? Proto se tak hrozně bráním tvé podpoře. Ale neboj se o mě, maminko, povol mi trochu… a já se k tobě určitě vrátím dospělejší.



Je mi dvacet. Jsem studentka. Cítím se dospělá, mladá a silná. Mám život před sebou a jsem přesvědčená, že dosáhnu opravdu mnohého. Líbím se mužům. Někdy se mi zdá, že se v životě vyznám líp než ty, maminko. Máš docela zastaralé představy, jak se mi zdá. A tvé snahy plést se mi do života mi připadají dotěrné. Promiň, mami, ale nech mě prostě jít svou cestou. A dělat své chyby.

Hrozně bych chtěla, abys byla šťastná, abys měla taky svůj život, své zájmy, kamarádky. Tvoje štěstí mě osvobozuje. Můžu pak snadněji být šťastná taky. Jenom mi prosím tě věř, mami. Teď to moc potřebuju.

Je mi pětadvacet. Už s tebou nejsem, jsem vdaná a mám dítě. Mám svou rodinu. Někdy se mi zdá, že teď vidím spoustu chyb, které jsi dělala, když jsem byla malá. Snažím se je neopakovat. Snažím se vést svou rodinu po svém. Chtěla bych se tě na spoustu věcí zeptat, mami. Protože je nechápu a zlobí mě to. Je teď pro mě dost těžké přijímat tvoje rady. Ale i když se snažím dělat věci po svém, stejně jsem ti za všechno vděčná. Chtěla bych, abys mě brala jako kamarádku, abys chápala moje názory, i když jsou jiné, než ty tvoje, abys mi věřila.

Je mi třicet. Myslím, že ti začínám rozumět, maminko. Že začínám chápat, proč jsi jednala, jak jsi jednala. Proč jsi nemohla jinak. Teď si uvědomuju, jak ráda jsi mě vždycky měla, jak ses snažila. Myslela jsem, že dokážu být dokonalá a chtěla jsem, abys byla bývala dokonalá i ty. Ale teď vidím, že sama taky dělám chyby a ani to jinak nejde… Zlobila jsem se na tebe a teď poznávám, jak důležité jsou pro mě tvoje zkušenosti. Žes dokázala odpustit i sobě, i mě, přese všechen můj odpor. A vždycky jsi mi byla nablízku, i když já jsem si myslela, že tě nepotřebuju… Moc moc si přeju tvé přátelství, aby ses se mnou dělila o své zkušenosti. Abys mi pomohla s dětmi, s domácností. Abys mě povzbudila. Snažím se tvářit, jako že nic, mami, ale jsem strašně unavená…



Je mi čtyřicet. Složitá, přechodná doba. Děti dorůstají a já už nejsem úplně mladá. Bojím se, že něco nestihnu, že něco nestačím, nezvládnu. Jak jsi to měla ty, mami? Co sis našla, když já už byla velká? Umím si představit, jak bylo pro tebe těžké nechat mě vyletět z hnízda! Tolik teď potřebuju tvou radu a pomoc! Tys byla tenkrát tak moudrá a já jsem si toho ani nevšimla…

Je mi padesát. Tak už je mám z domu, už si moje ratolesti svůj život řídí samy. Věk už taky trochu cítím, přece jen padesátka. Ale mám dobrou práci, dotáhla jsem to daleko. Jsem nezávislá. Všechno je v pořádku. Ale JAK MOC tě teď potřebuju, maminko! Ty jsi můj nejbližší člověk, celý život jsi se mnou šla, všechno o mě víš, znáš moje silné i slabé stránky… Chtěla bych ti dát hlavu do klína a být zase maličká, v bezpečí, u maminky. Být dospělá a silná je někdy tak vyčerpávající! I když to skrývám, bojím se, víš. Bojím se stáří, nemohoucnosti, samoty. Jsem tak vděčná, že vidím, jak snášíš trampoty stáří ty, jak se pereš s nemocemi, jak miluješ každý den a vážíš si života!

Je mi sedmdesát. Maminko, už tu nejsi. Ale stejně jsi pořád se mnou. Víš, mám ráda své stáří, protože jsem viděla, jak jsi je měla ráda ty. Nebojím se jít dál, protože jsem viděla, jak jsi tou cestou šla ty. Pamatuju si tvoje ruce, tvá objetí, tvůj laskavý hlas, úsměv. Pamatuju, jak ráda jsi mě měla, jak ses o mě bála. Milovala jsi mě, ať jsem byla jakákoli, hubatá, drzá, chladná a cizí, vyčítavá, naštvaná. Milovala jsi mě bez ohledu na cokoli a vždycky jsi ve mně věřila. Díky tomu, díky tobě teď tolik miluju svůj život.

E. Zinovjeva