Být skromná, anebo šťastná?

Současná žena není skromná. Ví co chce a nebojí se o to požádat. Zná pocit vlastní důstojnosti. Je emotivní. Někdy až příliš. Naslouchá sama sobě a není snadné vnutit jí něco proti její vůli. Zná smysl života a nehodlá si ho nechat vzít. Je živá. Není ani robot, ani loutka. Je nepředvídatelná, impulzivní, proměnlivá a citová. A v důsledku toho není poddajná. Je těžké předvídat, co udělá, podřídit si ji nebo využít.

Daleko pohodlnější je ve všedním životě žena, která na sebe naloží bez říkání všechno. Nebo taková, která se dá snadno a bez jakékoli zodpovědnosti zatáhnout do postele. Ta, která nic nechce a o nic nežádá. Ta která v sobě potlačila veškeré city a nikdy nekřičí. Která roky plní ženské povinnosti, aniž by ženou byla a aniž by se toho domáhala, protože se bojí ztratit i to málo, co má. Ta, která spolu s mužem vydělává. Ta, co věčně nosí jenom džínsy. Ta, která snáší každý mužův posměch. Co sama na sebe zapomněla a sama sebe zavrhla. Která neumí odmítnout a dá se jí vnutit každé cizí přání a myšlenka. Takovou mít po boku je jistě pohodlnější. Ale je možné ji opravdu milovat? A může ona sama sebe mít doopravdy ráda?

Vnucuje se dojem, že každá žena si vlastně vybírá ze dvou cest. Buď být tou, co s ní být je pohodlné, tou skromnou, nebo být tou šťastnou. Tyhle cesty vedou různými směry a na každé z nich se dá naučit jiným věcem.

Aby byla šťastná, musí se naučit naslouchat vlastnímu srdci a jít za jeho hlasem. Aby byla tou pohodlnou, tou skromnou, musí naslouchat názorům všech okolo a všelijak se jim přizpůsobovat, i když se jí nechce.



Aby byla šťastná, musí se učit si přát a to, co si přeje, přijímat, musí se učit dávat a přijímat lásku. Ta druhá musí umět dávat všechno a nikdy o nic nežádat.

Aby byla šťastná, musí odhalit potenciál, který v sobě skrývá. Té, co má být jiným pohodlná, stačí dělat to, co se má a je správné. I kdyby to přímo odporovalo její povaze a vůli.

Aby byla šťastná, musí umět odmítat. Zdvořile říkat „ne“na všechno, co ji neudělá šťastnější. Odmítat lidi, zaměstnání i jídlo. Žena pokládaná za skromnou, s níž být je pohodlné, přijme vše, co dostane. A kolik dostane. Odmítnout vůbec nedokáže.

Aby byla šťastná, musí umět jít – a docela často – proti proudu. Stát se bílou vránou, působit na někoho zestárle a podivně. Druhá žena bude vždycky dělat to, co všichni kolem. Ani hlavu přitom nemusí zapojit.

Hlavní však je, že cesta šťastné ženy vždycky vede k tomu, že šťastní jsou i všichni kolem ní. Vedle té druhé ženy žádné štěstí není. Snad spokojenost z toho, že jeden využívá druhého. Ploché a předvídatelné prožívání komfortu. Ale ne štěstí.