Chtěla jsem být hodná

Snila jsem o tom, že mě všichni budou mít rádi, budou mě chválit a chtěla jsem se jim zalíbit.

Teď už to nechci.

Ze všeho nejvíc se chci líbit sama sobě. Ráda bych žila v harmonii a míru se sebou samou, se svými hodnotami. Možná to ostatním není vždycky příjemné, ale za právo být sama sebou to není velká cena.

Přála jsem si dočkat se něčí vděčnosti. Pro každého jsem vždycky všechno udělala, styděla bych se odmítnout, nebo za to vzít peníze.

Teď bedlivě sleduju své pocity a hlídám si jisté meze. Možná je to sobecké, ale spíš půjdu na objednanou manikúru, než abych za někoho dělala něco, co může docela dobře udělat sám, jen kdyby nebyl líný zvednou zadek. Má to jistě výjimky. Ale i ty dobře promýšlím. Jestliže pro někoho něco dělám, pak ne z obavy, ale z lásky. Je to věc mé svobodné volby.

Dřív jsem si myslela, že je hanba žít si líp než ostatní a že když už máme život lehčí, je nám souzeno ulehčovat ho i ostatním. Rozdat peníze, oblečení, které se mi líbí, věci, které mám ráda. A nic za to nechtít. Nejmíň sedmdesát procent z tehdejšího seznamu mých přání znělo: „Mír na celém světě“. Proč vlastně? Podvědomě jsem nejspíš čekala nějakou odměnu… od okolí, od světa, od Boha… Jsem tak hodná, nic pro sebe nechci. Takže by mi tím víc měli dávat ostatní. A svět a Bůh taky…



Dnes jsem tak drzá, že se neostýchám mít vlastní přání. Vyslovím je klidně i před ostatními. Když něco dostanu, necítím se zavázána. Přijímám to s upřímnou vděčností.

Už mě omrzelo tvářit se i sama před sebou, že všechno materiální je mi cizí. To vůbec není pravda. Chci žít hezky a pohodlně, obklopena hezkými a drahými věcmi a nezanášet se myšlenkou, že k obědu si radši koupím něco zlevněného.

Dřív jsem se málem omlouvala za všechno, co v životě mám, říkala jsem, že jsem měla štěstí.

Jenže tak to není. Dobře vím, že je to výsledek mé vědomé volby. Jen já vím, kolik úsilí jsem musela vynaložit, abych to získala. Už víc nedovolím ani sobě, ani jiným zlehčovat výsledky svého snažení.

Dřív jsem toužila všechny zachraňovat a dělat šťastnými.

Dnes vím, že změny jsou nepohodlný a často dost bolestivý proces a každý si musí rozhodnout sám, zda je k nim ochoten nebo ne. Nikdo není povinen měnit se jen proto, aby mě se to líbilo. Pokud se někdo rozhodne nebýt šťastný, je to jeho volba, jeho věc. Já tak žít nehodlám.

Dřív jsem klidně čekala a ledacos snesla.

Počkej ještě chvíli, trochu se donuť, udělej něco, co je ti nepříjemné… všichni to tak dělají, jsi snad něco zvláštního? Dnes říkám pevně: Ano, jsem! Se mnou se takhle nejedná. První v pořadí jsem já.

Dřív jsem si nepřipouštěla možnost udělat chybu, vypadat hloupě, ocitnout se v trapné situaci, udělat něco, co se nemá, říci něco nevhod. I jen ta představa byla pro mě strašná. Dneska si dopřávám takovou zkušenost s klidem. Jen kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Dřív jsem měla strach se s někým rozejít a navazovala jsem známosti, kde se jen dalo. Bylo to únavné a stálo mě to spoustu duševních sil. Dneska vím, že je to hloupost. Jen vzájemná úcta a respekt ke vnitřní svobodě toho druhého jsou zárukou šťastného vztahu. Nejdřív je to těžké, zato však později to přináší krásné plody. Náhle nevidíš v partnerovi nějakého statistu vlastního scénáře, ale samostatnou, krásnou Osobnost, která se ti před očima mění a rozkvétá, je stále krásnější a hlubší.

Kdysi jsem chtěla být ta správná. Měla jsem za to, že plnit jisté penzum pravidel je ochranou přede všemi neštěstími i před nespravedlivým světem a zárukou, že se mi nic špatného nemůže stát. Už vím, že to tak není. Život nám stále uštědřuje lekce a ponaučení. Když je správně pochopím a přijmu, stanou se zdrojem mé síly.



Chtěla jsem být dobře hodnocena, dostávat jen kladnou zpětnou vazbu, být chválena a mít samé jedničky. Dnes se učím poznávat a uvědomovat si sama svou vlastní vnitřní cenu – nezávisle na vnějších okolnostech.

Dřív jsem se domnívala, že abych byla úspěšná, musím stále něčeho dosahovat. Dnes dávám přednost tomu, být šťastná a jenom udržovat určitý stav věcí.

Kdysi mi dělalo velké starosti, jak vypadám v očích ostatních lidí. Dnes se soustřeďuji na to, nakolik se přijímám a mám ráda já sama.

Kdysi jsem chtěla být hodná.

Dnes chci být živá, snad trochu hysterická, snad s pár chybami, sem tam příliš agilní a sem tam zas moc líná, hubatá a trochu drsná, někdy oslnivá a kochající se sama sebou, někdy znuděná a roztržitá…

Nechci se zdát, chci BÝT. Být každý den živá, šťastná a opravdová.

L. Nesterová