Bezohlednost našich dnů

«Kdy se budeš vdávat ? Proč nemáš ještě děti? Nejsi moc hubená? Víš, že vegetariánství může být škodlivé?“ Autorka uvádí ty nejtupější otázky, které nám naši bližní dokážou položit a dochází k závěru, že bezohledné lidi naše city nevzrušují. Chtějí nás jen vykolejit a přimět k pochybám o vlastní důstojnosti.

Typickým rysem některých lidí je bezohlednost. Jsem obyčejná holka – no dobře, tak žena, je mi dvaatřicet. Chci vyjádřit – ne, chci řvát, co mě opravdu lidsky dostává. Je to bezohlednost.

Proč jsi tak hubená?

Začnu prvním příkladem. Jsem dívka štíhlá. Až moc. Moje váha se pohybuje mezi 42 a 45 kilogramy. Přiznávám, že když hodně fouká, držím se vší silou kabelky. V instituci, v niž jsem dost dlouho pracovala, na mě nereagoval výtah – prostě se nerozjel. Měl jakési váhové čidlo, které bránilo tomu, aby v něm jezdily děti bez doprovodu dospělých. No a mě, už dost dospělou holku, výtah zkrátka ignoroval.

Anorexií netrpím. Jsem prostě křehké stvoření, které ani nejí sladké, protože mu to nechutná. Moje váha mi vyhovuje, babička i maminka byly zrovna takové, s nevelkou výškou i váhou. Žádné zvláštní odchylky u sebe nepozoruju. Avšak mnohé dámy, s nimiž se na své životní pouti setkávám, docházejí ke své (i mojí) hrůze k závěru, že jsem příliš hubená. Což mi bez oklik a přímočaře sdělují formou dotazu: „Kdy už konečně trochu přibereš?“, nebo „Jak dlouho může být člověk takhle hubený?“, případně: „Kdy už začneš jíst?“

Měla bych se zřejmě omlouvat, že si dovoluju být tak vyzáblá. Napadá mě několik myšlenek. První: je vůbec slušné klást podobné otázky? Váha, barva vlasů a zevnějšek vůbec je věcí výlučně osobní povahy a okolním do ní nic není. Druhá myšlenka: proč si ti lidé myslí, že mi mohou dávat najevo, že moje tělesná konstrukce se jim nelíbí? Já k nim přece taky nechodím, abych se zeptala: „Proč jsi tak tlustá? Moc žereš, co?“

Kdy budeš mít dítě?

Druhý příklad – děti. Myslím, že mnohé dívky by se ke mně přidaly se stejnou zkušeností: do hlavy bušícím dotazem „Kdy budeš mít děti?“ Kladou ho příbuzní, známí i kolegové v práci.

Když má člověk jedno dítě, budou se ptát, kdy přijde druhé. Na dotazy o dětech by se měl člověk zřejmě omlouvat, lhát, nebo vyprávět smutnou pravdu zcela cizímu člověku. Někdo prostě děti nechce, jiný má za sebou smutnou zkušenost. Nejhorší na tom je, že většinou jde v těchto situacích o ženy, které by se od přírody měly vyznačovat citlivostí.

Jedna moje přítelkyně otěhotněla ve dvaceti. Dítě jí ale zemřelo. Trvalo jí jedenáct let, než se znovu odhodlala otěhotnět a být matkou. Bez hrůzy, že se to celé může opakovat. A po všechna ta léta musela odpovídat na otázky lidí, kteří o její tragédii nic nevěděli, ale museli jí připomenout, že léta letí a kdypak plánuje mít rodinu? Umíte si to představit? O takových věcech, jako je smrt dítěte, nevykládáte jen tak každému. Jiná moje kamarádka zas nemůže otěhotnět.  Už dva roky se nervuje, léčí se, pořád chodí po doktorech. Co ji spolehlivě vytočí, jsou právě tyhle netaktní dotazy. Takže když se tuhle někdo po x-té  divil, že ještě nemá děti, vyjela na něj: „Nemám, protože mi to nejde!“ Načež ta osoba v rámci zmatku a překvapení nedokázala nic lepšího, než začít mou kámošku litovat. O to tedy opravdu nestála.

Pokud jde o mě, jsem přesvědčená, že otravovat lidi otázkami na jejich vzhled, osobní život, smrt či náboženství je absolutně nepřípustné.

Víš, že vegetariánství může být škodlivé?

Jednou jsme se sešli ve veliké partě, kam, jak už to bývá, známí přivedli své známé. Takže nakonec tam byla spousta známých-neznámých. Grilování, léto u jezera, všechny bylo fajn.

Nějaký kluk s díky odmítl maso, že je vegetarián. V tu chvíli na něj někteří z té velké spousty lidí začali dotírat „vtipnými“ otázkami: „To nosíš jen boty z koženky, co?“ ,„A místo opasku provaz, ne?“, „Tobě je líto zvířátek?“ Případně mu kladli dotazy sofistikovanější: „Hele, nebojíš se, že to může mít následky, víš, co způsobuje nedostatek bílkovin v organizmu?“

Jak jsem se na něj dívala, viděla jsem mu na očích, že tohle všechno slyší už potisící. Chroupal okurku a jen čekal, kdy ten výslech skončí. J

ak těžké je v našem prostředí zůstat sebou samým a stát si na svém! Člověk nic špatného nedělá, ale jako by se měl snad společnosti z čehosi zodpovídat.

Někdo se může optat: „A co je na obyčejných otázkách špatného? Co když to našince prostě zajímá?“Na to mám jednoduchou odpověď: „Prostě to zajímá“ tak děti do pěti let, které svět poznávají za pomoci dospělých. Ale u dospělých se to zkrátka nesluší. Zajímá vás to? Tak si o tom něco přečtěte na Internetu nebo si zajděte do odborné knihovny. Vyjednejte si s dotyčným soukromé slyšení, ale nevystavujte ho laskavě takovým veřejným výslechům.

Proč nepiješ?

Další křiklavý příklad netaktnosti. Kolega se mi zmínil, že mnozí jeho známí se s ním vlastně přestali stýkat, protože přestal pít. Jednou se sešli s partou, on si objednal čaj a už to začalo: „Co je, kámo, něco se ti stalo? Ty nepiješ? Jseš nemocnej, nebo co? Jak se chceš bavit, když nepiješ?“ Podobné výslechy ho pronásledovaly všude, v jakékoli společnosti, ať už se sešli z jakéhokoli důvodu.

Jeho přátelé rozhodně nejsou žádní alkoholici. Prostě podle jejich názoru člověk nemůže z ničeho nic přestat pít, když nemá nějaký vážný důvod. Musí to vysvětlit.  „Tak si dej aspoň jednu!“ Když si nedá, začnou mít pocit, že jim snad tají nějakou hroznou nemoc.

Ale kolega neonemocněl, jenom se rozhodl žít bez alkoholu. Narodilo se mu dítě, nechtěl, aby z něj cítilo pití a taky si přál co nejvíce pomáhat své ženě.

Co znamená tvoje tetování?

Někteří lidé mají zřejmě zato, že když si člověk nechá udělat tetování, stává se něčím jako je televize – koukají na něj jako na program pro veřejnost. Mám na ruce vytetovaný nápis. Nějaká dáma mi ruku málem ukroutila, jen aby si nápis mohla zapamatovat a podívat se Internet, co to znamená. Já sama jsem jí odmítla říct, co nápis znamená. Kvůli tomu mě nejspíš měla za hnusnou osobu, která si hraje na bůhvíjak tajemnou.

Kamarádka mi taky říkala, že už má po krk věčných otázek: „A co to znamená, to tvoje tetování? A dáš si udělat ještě další?“ Nějaká asi sedmiletá holčička jí málem natrhla rukáv, aby si mohla dobře prohlídnout, co to tam má za obrázek. A když jí k tomu něco řekla, její matka prohlásila: „No a co, když ji to zajímá!“

Takže člověk by zřejmě měl bavit široké okolí, ať mu vlezou třeba pod tričko. Může si za to sám.

Odkud se v lidech bere to hnusné zpochybňování jakéhokoli projevu individuality? Ten, kdo si dovolí se svým zevnějškem se nějak odlišit, stává se pro dav šaškem, který by měl bavit a dát si líbit veškeré úsměšky a stupidní dotazy.

Vzpomínám si, jak v šesté třídě se mě učitelka před celou třídou ptala, jak prý můžu chodit tak nevkusně oblečená. Jak to, že na pohled chytrá holčička se dokázala tak strašně nastrojit? Byla jsem oblečená normálně, jenomže to byly maminčiny věci, byly mi velké. Byli jsme na tom tenkrát hodně bledě, peníze nám sotva stačily na jídlo, na nějaké oblečení jsme ani nevzdechli. Učitelce jsem o tom nic neřekla, mlčela jsem. Ale bylo to strašně ponižující. Netaktní lidé na vaše city nemyslí.

Kdy se budeš vdávat?

Korunou veškeré beztaktnosti je věčné: „A kdy se budeš vdávat?“ Jak říká jedna známá scénáristka, je to kontrolní výstřel do hlavy. Nejhůře snesitelné na téhle situaci je, že člověk, který tu otázku klade, sám dobře tuší, že je hloupá a že vám je nepříjemná. Že se žena všelijak vykrucuje a jakoby omlouvá, když na ni odpovídá. To je přece něco, dívat se na svou oběť a užívat si, jak se trápí! Jediný způsob, jak se bránit, je položit svoji otázku: „A co ty?“ Je-li zrovna sezóna jarní avitaminózy nebo den svatého Valentýna, můžete dotyčnou osobu rovnou poslat do háje.

Lidé by se měli stýkat s úsměvem, snadno a zlehka, beze snahy druhého urazit nebo mu ublížit. Netaktní otázky mohou člověka, kterého trápí nějaká vnitřní bolest, vehnat do deprese. Kulturní a slušně vychovaný člověk může jen pokrčit rameny.

Psala jsem, že netaktnost je dosti rozšířený jev. Taková bezelstná hloupost, na kterou jsme občas i pyšní. Stalo se mi, že když jsem usadila jednu takovou zvídavou dobrou duši, která strkala nos do mých věcí, uslyšela jsem pak, jak se ptá: „A na co takovýho jsem se zeptala? Co se uráží? Myslela jsem to v dobrým!“

Omluva pro to žádná není. Lidi, probůh, přestaňte se vyptávat na věci, které vzrušují jenom vás osobně. Naučte se slušně chovat.

Jak napsal německý spisovatel Paul Heyse (1830-1914): «Lidem nesrdečným se bráníme tak, že jim neotevřeme vlastní srdce. Hlupáci mohou být nakonec i užiteční, protože každý přece něco zná, něco umí. Ale obklopeni netaktními lidmi můžeme propadnout naprostému zoufalství.“