Až se mi jednou narodí syn…

Až se mi jednou narodí syn, budu dělat všechno promyšleně. Od tří let mu budu říkat: „Zlato moje, nemusíš se stát inženýrem. Ani právníkem. Není důležité, čím budeš, až vyrosteš. Chceš být patologem? Klidně! Sportovním redaktorem!? Prosím! Chceš dělat klauna v obchodním centru? Skvělá volba!“

Až mu bude třicet, přijde za mnou, ten můj upocený plešatící klaun s rozmazaným líčidlem na obličeji, a řekne: „Mami, je mi třicet. A dělám klauna v obchodním centru! Takový život jsi pro mě chtěla? Čím jsi to prosím tě myslela, když jsi mi tvrdila, že vyšší vzdělání nepotřebuju? O co ti proboha šlo, když jsi mi místo matiky dovolovala hrát si s klukama?“

Odpovím: „Miláčku, vyhověla jsem ti absolutně ve všem. Nikdy jsem na tebe nechtěla nějak tlačit. Neměl jsi rád matematiku, raději sis hrál s mladšími dětmi, to je snad jasné, ne?“

On na to: „Nevěděl jsem přece, kam to povede, vždyť jsem byl dítě, sám jsem nic neuměl rozhodnout, ale ty, ty jsi mi zničila život!“ – a špinavým rukávem si rozmaže rtěnku po tváři.

Vztyčím se, pozorně si ho prohlédnu a řeknu pevně: „Tak podívej: na světě jsou dva typy lidí – jedni žijí a druzí hledají viníky. Pokud jsi to ještě nepochopil, pak jsi idiot.“

Vydechne “ach“ a omdlí. Psychoterapie bude trvat zhruba pět let.

Nebo jinak.

Až se mi jednou narodí syn, budu dělat všechno naopak. Od jeho tří let do něj budu hustit: „Nebuď hlupáček, Matýsku, mysli na budoucnost. Uč se matematiku, Matýsku, jestli nechceš celý život dělat v call-centru.“

Ve třiceti za mnou přijde, můj upocený plešatící programátor s hlubokými vráskami, a řekne mi: „Mami, je mi třicet! Dělám v „Googlu“. Dřu dvacet hodin denně. Nemám přátele. Nemám rodinu. Čím jsi proboha přemýšlela, když jsi do mě cpala hesla o tom, že jen s dobrým místem můžu být šťastný? O co ti prosím tě šlo, když jsi mě pořád nutila dělat matiku?“

Řeknu mu: „Ale miláčku, šlo mi jen o to, abys měl kvalitní vzdělání! Chtěla jsem, abys měl všechny možnosti, zlato moje!“

Odpoví mi: „Na co mi asi jsou ty všechny možnosti, když nejsem šťastný, mami!? Jdu kolem klaunů v ócéčku a zavidím jim, maminko!! Jsou šťastní. Mohl bych být na jejich místě, ale ty, tys mi zničila život!“ – a prsty si promne hřbet nosu otlačený od brýlí.

Vtyčím se, pozorně si ho prohlédnu a pevným hlasem řeknu: „Tak podívej: Na světě jsou dva typy lidí. Jedni žijí a ti druzí si pořád jen stěžují. Pokud jsi to ještě nepochopil, pak jsi idiot.“

Vydechne “ach“ a omdlí. Psychoterapie bude trvat zhruba pět let.

Anebo ještě jinak.

Až se mi jednou narodí syn, budu dělat všechno docela naopak.

Od tří let mu budu říkat: „Já tu, miláčku můj, nejsem od toho, abych ti něco tvrdila. Já jsem tu proto, abych tě měla ráda. Jdi za tatínkem, zlato, zeptej se jeho, já nechci být kategorická.“

Až mu bude třicet, přijde za mnou, ten můj upocený režisér s melancholickýma očima, a řekne: „Mami, je mi třicet. Už třicet let se snažím nějak vzbudit tvou pozornost, maminko. Věnoval jsem ti deset filmů a režíroval o tobě pět inscenací. Napsal jsem o tobě knihu! Ale zdá se mi, že je ti to úplně jedno. Proč jsi mi nikdy nedokázala říct, co si myslíš? Proč jsi mě vždycky jen posílala za tátou?“

Řeknu mu: „Ale drahoušku, nechtěla jsem nikdy rozhodovat za tebe! Prostě jsem tě milovala, sluníčko moje, na rady byl u nás vždycky tatínek!“

Odpoví mi: „A k čemu mi asi tak byly tátovy rady, když jsem se ptal tebe, mami? Celý život jsem se jen snažil, aby sis mě konečně všimla!! Jsem z tebe cvok, mami. Dal bych všechno za to, kdybych aspoň jednou, jednou jedinkrát uslyšel, co si o mě vlastně myslíš! Tím svým mlčením a odtažitostí jsi mi zničila život“ – načež si teatrálně položí dlaň na čelo.

Vztyčím se, pozorně si ho prohlédnu a řeknu pevným hlasem: Tak podívej. Na světě jsou dva typy lidí: jedni žijí a ti druzí pořád jen na něco čekají. Pokud jsi to ještě nepochopil, jsi idiot.“

Vydechne “ach“ a omdlí. Psychoterapie bude trvat zhruba pět let..

Tento text může posloužit jako dobrá profylaxe mateřského perfekcionismu – úsilí být ideální matkou. Jen klid a uvolněte se prosím! Ať se budete jakkoli snažit, vaše děti stejně vždycky budou mít co říci svému psychoterapeutovi!