7 chyb při výchově, kterých se dopouštějí všechny matky

Do tohoto obchodu už nechodím. Minulý týden jsem odtamtud táhla dítě řvoucí na celé kolo. Byla jsem z toho celá unavená a setkávala se přitom s různými pohledy jiných návštěvníků a prodavačů — někteří jako kdyby mě odsuzovali a jiní v duchu litovali. Když jsem se doma uklidnila a nade vším jsem se zamyslela, pochopila jsem, že za tím hysterickým stavem, který se u mého dítěte objevil, stála vlastně moje vlastní chyba. Toho dne jsem totiž předtím jaksi ignorovala všechno nasvědčující tomu, že na mého syna padá únava (protíral si oči a někdy trucoval). Není tedy divu, že nakonec to neustál a vytrhl se mi. Podobné situace ovšem znají všechny matky, není liž pravda?

Všechny děti, které jsou unavené, mají hlad nebo jim není psychicky dobře, se chovají stejně. Dospělí by těmto příznakům měli věnovat pozornost a adekvátně pak zareagovat. Ignorování v těchto případech je jednou z chyb, kterých se mnozí rodiče dopouštějí. Mohou pak nastat i velice nepříjemné situace. A přitom je možné jim zabránit.

1. Mnohdy nesprávně používáme zákazy typu «Netluč sestru!», nebo «Nech toho tahání pejska za ocas!». Donekonečna opakujeme to, co dítě NEMÁ dělat. Měli bychom před ním ale také hovořit o takovém chování, které bychom u něho rádi viděli. Dítě, které nezná hranice toho, co je ještě možné a co už ne, si u lidí oblibu nejspíš nezíská.

Rodiče vyslovují ono slůvko «ne» tak často, že děti postupem času přestanou toto slovo z jejich strany vnímat. Rodičovské zákazy pak v jejich vědomí pozbývají důležitosti. Navíc před nimi stále častěji hovoříme o tom, co dělat nemají místo abychom je poučili o tom, co by dělat měly. Bylo by tedy vhodné, kdyby se rodičovské zákazy omezily pokud možno jen na situace, kdy hrozí skutečné nebezpečí, například když dítě vkládá vidličku do úst nebo když má tendence «ochutnávat» jedovaté rostliny. V ostatních případech bude lépe zaměřit svoji pozornost na to, co by dítě dělat mělo. Například na místo výkřiku «Nestůj ve vaně», je na místě spíše domluva typu «Ve vaně sedíme, protože vana má kluzké dno». Později, až uvidíme, že dítě ve vaně sedí, je na místě pochválit je slovy: «Líbí se mi, jak sedíš ve vaně.» Právě tímto postupem správné jednání dítěte silně podpoříte.

2. Někdy požadujeme od svých dětí příliš mnoho. Například jsme přišli na školní koncert našeho staršího dítěte a najednou mladší dítě začne hlasitě křičet místo toho, aby koncertní vystoupení se zájmem sledovalo. Vy se je snažíte utišit, ono ale křičí stále. Klademe si otázku, proč nás vlastně neposlouchá. Menší děti ještě nedokážou kontrolovat svoje jednání a dosud si neosvojily společenské normy a slušné adekvátní chování na veřejných místech.

Rodiče si z nějakého důvodu myslí, že děti toho znají více než kolik toho znají ve skutečnosti. Když dítě porušuje pravidla chování, mějte na paměti, že tím nesleduje zájem rozzlobit vás nebo někoho ve vašem okolí. Jenom neví, jak se v dané situaci má chovat. Hubovat v takové situaci nemá žádný účinek (a je také nečestné). Klaďte důraz na to, jak byste chtěli, aby se dítě chovalo. Můžete mu potichu říci větu „Já se chovám tiše, protože jsme na koncertě. A když po tátovi něco chci, potom se k němu nakloním a pošeptám mu to do ucha.“ V takové situaci mohou rodiče navíc poukázat na to, jak se chovají ostatní. Například: „Podívej se, Karlík také čeká, až mu přinesou jídlo a mezitím si vybarvuje obrázky“. Děti se rodí s tím, že mají tendence chování druhých napodobovat. Je možné, že budete muset stejný krok několikrát zopakovat. Ovšem během času dítě přesně pochopí, jak se má v té které situaci chovat a toto chování si osvojí.

3. Mohou nastat situace, kdy dítěti sami dáváme nevhodný příklad nesprávným chováním. V některých situacích také vykřiknete, i když to není právě vhodné. Jste např. podráždění, když vám někdo skáče do řeči. Jakým právem se tedy můžete zlobit, když vaše dítě zareaguje podobně jako vy, jestliže se situace nevyvíjí právě podle jeho představ?

Pokud jde o chování, projevuje se někdy jakýsi «bumerangový efekt». Jestliže v některých situacích my sami křičíme, nezbývá nám než očekávat, že naše děti budou v podobných situacích prostě křičet také. Kontrolovat přiměřenost svého chování 24 hodin denně je vskutku velice obtížné. A je tedy pochopitelné, že se člověk v některých situacích ovládnout prostě nedokáže. A mít své vlastní emoce pod kontrolou je obtížné i pro dospělé jedince. Ovšem vyslovíme-li v pravou chvíli slovo «omlouvám se», dáváme tím najevo, že si odpovědnost za svoje vlastní chování uvědomujeme. Navíc tím, že, toto «kouzelné» slůvko vyřkneme, získáváme šanci promluvit o tom, proč jsme vlastně tak či onak zareagovali i o tom, jak by bývalo bylo správné zareagovat.

Jednou nastala situace, že se můj pětiletý syn Péťa nechtěl jít oblékat a velice nahlas protestoval. V tu chvíli jsem to nevydržela a vykřikla jsem: «Nech už toho křiku a jdi se konečně obléknout!!!» V tuto chvíli jsem si totiž neuvědomila, že bych v žádném případě nechtěla, aby můj syn někdy v podobné situaci «kopíroval» moje chování. Došlo mi to až následně. Sedla jsem si a omluvila jsem se mu. Vysvětlila jsem mu pak, že je pro nás velice důležité, abychom do školky nepřišli pozdě. A to zafungovalo: Péťa se pak v klidu vypravil a odešli jsme.

4. Příliš často zasahujeme nevhodným způsobem do různých věcí. Třeba slyšíme, jak se děti pohybují po bytě a začneme na ně křičet. A mnohdy se nám zdá, že se musíme vměšovat do dění pokaždé, když se děti chovají po svém — tedy «dětsky».

Hrát neustále roli přísného rodiče je dosti únavné. Měli byste se snažit pochopit, že děti dělají věci, kterými nás zlobí, poměrně často. Přitom si totiž nacvičují nové návyky. Například: proč myslíte, že dítě nalévá šťávu do kaše? Získává tak informace o tekutinách. A může k tomu mít ještě jeden důvod: totiž ten, že se snaží přitáhnout naši pozornost Klademe si otázku, jak v takové situaci zareagovat. Pokud se nejedná o bezprostřední ohrožení života nebo zdraví, snažte se omezit svou aktivitu na pouhé pozorování. Pokud vaše pětiletá ratolest hlasitě pouští bubliny do čaje s mlékem, pak tomu pokud možno nevěnujte pozornost. Sledujte, co se bude dít, pokud se budete nadále zabývat svými záležitostmi a dělat jako by nic. Pokud vy nezareagujete, dítě této «zábavy» po určité době nechá. A vy pak budete rádi, že jste zachovali klid a vyhnuli se křiku.

5. Často hovoříme, ale nic neděláme. «Vypni televizor… Tentokrát příkaz nevnímá… Ale opravdu!» Vaše děti pak pokračují v tom, co dělaly. Není jim totiž jasné, co bude dál. Pokud se dá dítěti druhý nebo třetí příkaz, otevře se tím prostor, aby dále si pokračovalo «po svém». Pochopilo totiž, že «není povinno poslechnout».

Pokud se má dítě naučit jednat podle jistých pravidel, je třeba jasně vymezit okolnosti a také sankce, pokud dojde k porušení pravidel. Pokud například chcete, aby dítě vstalo z gauče a pustilo se do domácích úkolů, potom začněte s příslušnými pokyny: «Prosím tě, vypni televizor a zasedni k úkolům. Jestli vás pak dítě poslechne, pak mu poděkujte. Pokud ale ne, řekněte mu, co bude následovat. «Teď vypnu televizi. Pokud nebudeš mít hotové úkoly do školy, nemůžeš se dívat na televizi.».

6. Do kouta a na židličku: Když posíláte své tříleté dítě do jeho pokoje za to, že udeřilo svého bratra, dostane zlost a někdy může i např. začít tlouci hlavou o podlahu. Přitom je to krok, kterým nesledujeme v první řadě potrestání dítěte, nýbrž umožnění mu uklidnit se. Některé děti berou náš návrh, aby šly do svého pokoje a tam «vychladly», naprosto běžně. Jiné v takovém kroku vidí naši snahu zavrhnout je a může to u nich vyvolat běsnění. V tom případě to ale není postup vhodný k tomu, aby se dítě naučilo, jak se chovat.

Pro takovou situaci existuje také alternativní řešení spočívající v tom, že uděláme určitou pauzu, ovšem s tím, že nebudeme po dítěti požadovat, aby někam odešlo, nýbrž že si v klidu sedneme vedle něho. Pokud jste v takovém rozpoložení, že něčeho takového nejste schopni, potom si dejte pauzu a poté, co «vychladnete», proberte celou věc s dítětem a vysvětlete mu, jak byste chtěli, aby se v podobných situacích zachovalo. V takovém případě je možné začít větou: «Víš, co můžeš udělat, když ti bratr bere nějakou hračku, místo toho, abys ho tloukl?»

7. Vychováváme děti podle určité šablony. Jenže to, co se osvědčilo u jednoho dítěte, se nemusí automaticky osvědčit i u jiného. Nejlepší způsob, jak, se vyrovnat se situací, kdy váš syn kňučí, je sednout si tak, abyste si viděli «z očí do očí» a vysvětlit mu, jak by měl svoje chování změnit. Nebo může třeba nastat situace, kdy vás vaše dcera z nějakého důvodu nechce poslouchat a chová se agresivně. Je všeobecně známo, že v takových případech bývá nejjednodušší svalit veškerou vinu za vzniklou situaci na dítě, pokud naše výchovné metody nezabraly. Skutečnost je ovšem taková, že u každého dítěte je možné dosáhnout žádoucího chování z jeho strany jiným způsobem. U jednoho stačí mírné napomenutí, zatímco jiné potřebuje «pocítit určité následky». To, že u jednoho dítěte postupujeme se značnou dávkou tvrdosti zatímco u jiného volíme poněkud benevolentnější přístup, neznamená, že jsme nedůslední. Spíše to znamená, že jsme schopni přizpůsobit svoje výchovné postupy individualitě každého dítěte. Postih musí být vždy adekvátní míře provinění dítěte.