Bylo to obyčejné uchvátané ráno. Chystal jsem se po noční domů. Někdy kolem 8:30 přišel asi osmdesátiletý pán nechat si vytáhnout stehy z palce na ruce. Bylo vidět, že strašně spěchá. Hlasem chvějícím se rozrušením oznamoval, že v 9 má tady vedle něco moc důležitého.
Soucitně jsem pokýval hlavu a vyzval ho, ať se posadí. Věděl jsem, že všichni kolegové tam někoho mají a nikdo se mu nebude věnovat dřív než za hodinu. Když jsem ale viděl, s jakým žalem sleduje hodinovou ručičku, něco se ve mě zlomilo a i když jsem vlastně měl už být pryč, řekl jsem mu, že se ho ještě ujmu.
Palec jsem prohlédl, viděl jsem, že se ranka už dobře zhojila a stačí opravdu jen vytáhnout stehy.
Jak jsem se tím jeho palcem zabýval, dali jsme se postupně do řeči. Nedalo mi to a zeptal jsem se:
— Máte asi nějakou schůzku, co, že tak spěcháte?
— Nene, to ne. Spěchám tady vedle na oddělení, musím nakrmit manželku. Je nemocná, víte.
Zeptal jsem se, co s ní je. Muž mi řekl, že jí diagnostiovali Alzheimera. Mezi tím už jsem stehy vytahal, ránu dezinfikoval, hotovo. Pohlédl jsem na hodiny a ptal se, jestli bude jeho paní nervózní, když se dnes trochu opozdí.
K mému úžasu řekl, že ho žena bohužel už pět let nepoznává.
— Ona ani netuší, proč za ní chodím, pokýval smutně hlavou.
Úplně omráčený jsem se ho ptal:
— A to za ní celou tu dobu každé ráno chodíte? I když ona ani neví, kdo jste?
Usmál se a otcovsky mě poplácal po rameni:
— Ona neví, kdo jsem, ale já vím, kdo je ona.
Málem jsem se neubránil slzám. Když odešel, cítil jsem mrazení v zádech. A říkal jsem si:
— Tohle je přesně ta láska, o které jsem snil celý život…
9 let po svatbě rozbalili svatební dar
20 věcí, které ničí vztahy