Když se k vám muž špatně chová

Jestliže to ve vztahu dojde tak daleko, že žena odchází se slovy – konec, takhle už dál nemůžu, s mužem to naproti tomu obvykle nijak zvlášť nezamává.

Nedávno jsem na Facebooku narazila na zajímavý článek jednoho psychologa o mužích, kteří se ve vztazích chovají tak špatně, že jim ženy dávají různá silně nelibě zabarvená jména.

Smysl článku byl zhruba takový – pokud se k vám muž špatně chová, laškuje s jinými, občas někam na pár dnů zmizí aniž by co řekl a dal o sobě vědět a na vaše námitky vám doporučuje psychiatra, vypadá to, že je to nejspíš opravdu bídák.

Ale zamyslete se poctivě, vyzýval ten článek – je opravdu bídák? Nemůže se příčina krýt ve vás? A právě to mě zaujalo.

Počkejte, nečertěte se hned. V té otázce je hodně pravdy. Mnohá z nás přece už byla v situaci, kdy byla opravdu bezhlavě zamilovaná, ale dotyčný mužský idol byl jaksi odtažitý a choval se o poznání chladněji…

Nevolal nijak často, sem tam kamsi zmizel a potom dlouze vykládal o náročné situaci… Na ukřivděné poznámky a vzdorně sevřené rty reagoval ujišťováním, že všechno je v pořádku, miluje nás, prostě jen toho teď má hodně – práce, povinnosti a všechno možné…

A my jsme mu věřily. Jak bychom mu mohly nevěřit? Vždyť mluvil o lásce a my jsme po jeho lásce zoufale toužily.

Pokud jste snad sama v takové situaci nebyla, budete mít nejspíš kamarádku, která po nějakém mužském vzdychala, byla v tom až po uši jak se říká a každému o něm vyprávěla. Když měla rande, štěstím se vznášela a záhy nato proplakala čtyřiadvacet hodin, neboť drahoušek kamsi vysublimoval a na radarech po něm nebyla ani stopa. No a vy, jakožto dobrá a věrná kamarádka, jste ji utěšovala – prosím tě, vykašli se už na něj, je to prostě bídák!

Zpravidla se kamarádka nakonec vyplakala, oči a nos dokrvava odřené, mobil však stále po ruce… čekala na signál od pána svého srdce.

Až když pak situace dospěla do krajnosti, dejme tomu když jí začal nadávat, urážel ji a vodil si domů jiné nebo jí přímo do tváře řekl, že už toho má dost a že se chce rozejít, kamarádka zatla zuby a s vypětím veškeré vůle od něj odešla. Neskutečně dlouho si pak lízala rány a bývalého idola častovala nepěknými přízvisky, z nichž bídák bylo ještě to nejlaskavější.

Podle mého soudu v téhle situaci problém není v tom mužském. Problém je opravdu v ženě, v jejím nízkém sebevědomí, nedostatku sebeúcty a špatně nastolených nebo vůbec nevymezených osobních hranicích – má-li jaké.



Podívejme se na jednu takovou typickou situaci. Dva spolu začnou chodit. Všechno vypadá nějakou dobu báječně, ale potom jako by prvotní partnerův zápal pominul a muž jeví zřetelné známky ochlazení.

To je okamžik, který žena zpravidla velmi přesně vycítí. A nějak s tou změnou pracuje… Jsou to přece úplné hlouposti – volá o něco míň, ale volá. Na schůzce je nějak zamlklý – nejspíš je unavený z práce – a že něco slíbil a zapomněl, to se snad může stát každému, ne?

Narůstající neklid žena všemožně potlačuje a opakovaně z partnera vymáhá ujištění, že všechno je v pořádku. Což muži nijak není na překážku, klidně ji ujistí, že všechno je OK. Vždyť z jeho pohledu všechno v pořádku opravdu je.

Je fakt, že k ní nejspíš trochu ochladl, ale je taky pravda, že v práci toho teď má až nad hlavu. Jenže ona kouká tak smutně, vypadá to, že se snad kvůli němu rozpláče, musí ji nějak uklidnit. A uklidní ji. Všechno je úplně OK.

V srdci však cítí, že něco už není jako dřív. Co to je, to zatím netuší. Je to jen takový nějaký pocit…

Komu se to nestalo – člověk se zamiluje a když pak toho druhého trochu líp pozná, vidí, že to není ten pravý. A hned neví, jak se v téhle situaci zachovat. Přece toho druhého nepošle rovnou do háje! Obvykle se tedy rozhodne dát mu ještě nějakou šanci – co když se najednou ukáže v nějakém zajímavějším světle?

Jestliže si žena váží sama sebe, při zřejmých známkách mužova ochladnutí se ho rozhodně nebude snažit udržet a zaujme odstup. Bude se věnovat sama sobě a svým zájmům.

Mnohé ženy však, aniž si to někdy i uvědomují, začínají s narůstajícím vnitřním neklidem zkrátka a dobře dolízat. Posílají esemesky, lákají muže na rande, donekonečna mu pod různými záminkami volají a dotírají otázkami – kam ses ztratil, co se děje? Pokud snad zrovna tohle nedělají, sedí doma a vyčkávají, až jejich vyvolený zavolá.

Čekají, trápí se a lámou si hlavu – kam se poděl, co se děje, líbím se mu ještě atd. atp.

V představách si hýčkají a všelijak vylepšují jeho obraz. A jakmile se nakonec znovu objeví, na první zapísknutí přímo letí a doufají, že se jim dostane nového potvrzení významu vlastní osoby v jeho očích.

A právě někde tady se ženy ocitají v pasti svých iluzí. Tak hrozně se bojí a tak moc si nechtějí připustit pokles mužova zájmu, že se až zalykají každým jeho slovem o lásce, v představách nafukují poklony vyslovené víceméně z povinnosti a zároveň nechtějí vidět ani slyšet sebečetnější varovné signály.

Zpočátku jim to ani nedá moc práce. Časem však musejí brýle, které si nasazují, mít opravdu hodně sytě růžovou barvu, aby nepostřehly stále zjevnější skutečnost: on je unavený z tebe, má milá, zkrátka už tě tak nepotřebuje. Na udržení iluze o vlastním významu teď spotřebují prakticky všechny síly. Cítí uvnitř naprostou prázdnotu.

Muž mezitím vyčkává, až se původní jeho zájem k té ženě vrátí. Jenže se nějak nemůže dočkat. Začíná si uvědomovat, že ho to otravuje. Jenomže zrovna není nikdo lepší nablízku. A ta, co tu je, je do něj blázen a vzhlíží k němu oddaným pohledem. Tak proč by jí hned dával kopačky? Je docela hezká, je do něj zamilovaná, chce být s ním. Je mu to sice příjemné, zároveň ho to však tíží. Protože nic podobného k ní on sám necítí.

Žena je pro něj teď něco jako kufr bez držadla. Moc o ni nestojí, ale rovnou se jí zbavit je mu líto. A taky – jak to udělat? Začne mu tu brečet a on si bude připadat jako bídák. Takže zkrátka jen ochladne. Volá jí, protože to slíbil. Cítí se před ní provinile. Spí s ní, i když ne moc často. A proč by s ní nespal, vždyť ona není proti.

Jenomže aby člověk chtěl více sexu, musí cítit lásku, touhu, musí ho hnát vášnivý cit, zatímco tahle vyvolává spíše lítost. Nicméně když se s ní člověk několik dní, nebo radši rovnou týden nevidí, přece jen pocítí něco jako stesk, takže to pak docela jde.

Muž chápe, že žena ho bude milovat i s takovým jeho přístupem k ní, že ho akceptuje. Tehdy se s ním stane něco, čemu sám tak docela nerozumí.

Ta žena ho začíná štvát. Leze mu na nervy. Začíná zřetelně vidět její nedostatky. Připadá mu teď stará, hloupá, nepřitažlivá a hádavá.

Pokud jde o tu hádavost, má vlastně pravdu, protože žena přece jen nedokáže skrýt úplně svou nespokojenost s tímto stavem věcí. Touží po jeho úctě, lásce a pozornosti. Naříká a fňuká, jak jí tohle všechno chybí, přesto však s ním zůstává, i když od něj nedostává nic a sbírá leda drobty. Proto se na něj občas zle utrhne. Ale neodejde a dál doufá, že muž se změní.

Přitom muž je upřímně přesvědčen, že on svojí přítomností ženin život zlepšuje. Vždyť to ona by bez něj nedokázala být, proto od ní neodchází a zůstává po jejím boku. Nejspíš by o ni nikdo jiný ani nestál.

Jestliže se tedy žena na konci svých sil přece jen odhodlá a odchází se slovy – už dál nemohu, mužem to skutečně nijak zvlášť nezamává. Aby udržel dekorum, může snad něco namítnout, především ovšem proto, že je mu divné, že ho nechává někdo, koho on doopravdy nepotřebuje.

Žena naopak je potom schopná vyprávět kamarádkám, že «prostě mě nechce nechat jít, drží se mě jako klíště a slibuje, že se polepší». Neuvědomuje si, že to ona se ho drží jako se drží tonoucí stébla, že se drží jeho slibů a skutečnosti, že ji vedle sebe trpí ze soucitu, z pocitu viny a částečně i ze zvyku. Rozhodně ne z nějaké lásky.



Bude ho za to nenávidět. Ale něco změnit sama v sobě se neodhodlá. Proč by to dělala? Vždyť je docela hezká. Zaslouží si něco lepšího, zaslouží si lásku. To on nechápe, jaký v ní našel poklad. Musí mu otevřít oči, aby už jednou pochopil, jak krutě se spletl a jak hloupé bylo, že ji přehlížel.

Není zkrátka schopná přijmout jako skutečnost, že muž ochladl a vidí v ní jen tuctovou ženskou, žádnou bohyni, a proto se k ní chová tak, jak se chová. Teprve až potká ženu, která ho skutečně upoutá, bude s ní zacházet jako s bohyní.

Myslím si tedy, že začít je třeba u sebe. Nečekat na nějaké růžové «až» kdesi na obzoru. Jestliže žena vidí, že muž o ni dvakrát nestojí, má si dát odstup. A nevracet se, dokud z jeho jednání není stoprocentně jasné, že ji miluje a že je pro něj důležitá.

Neměla by se opájet vlastní nenahraditelností a přesvědčovat sama sebe, že lepší ženu než je ona muž potkat nemůže. Když si lásku jen vymýšlíme, můžeme bohužel nadlouho uvíznout ve vztahu, který nás ve skutečnosti neuspokojuje. Opravdu nikdo není povinen milovat věčně, i kdybychom si to přáli sebevíc.

Sebeúcta znamená schopnost se i za cenu jistého úsilí zříci něčeho, co nám škodí. A to i tehdy, když se strašně bojíme samoty. A když moc toužíme právě po tomhle muži. Sebeúcta je něco, za co odpovědnost neseme my sami, nikoli náš partner.

Je-li to s vaší sebeúctou v pořádku, ani vás nenapadne zůstat s mužem, který má sice plnou pusu řečí o lásce, ale jeho skutky mluví o něčem úplně jiném.

Jestliže si vážíte sama sebe, budete respektovat jak muže, tak jeho city. A když uvidíte, že k vám ochladl, budete respektovat také tuto nepříjemnou skutečnost. To znamená, že si nebudete vynucovat něco, co necítí. Prostě si od něj dáte odstup.

Muž má právo přestat vás milovat a zároveň se bát vztah definitivně ukončit. Proto ještě nemusí být bídák.

Avšak vy sama, pokud s někým takovým udržujete vztah, sama sebe zrazujete, sama sobě ubližujete a sama sebe ztrácíte. Nezahrnujte partnera výčitkami pro nedostatek lásky a úcty. Začněte si vážit především sama sebe.