O dívkách se samými jedničkami. Pohled psychologa.

Většinu mých klientů tvoří ženy. S depresemi, panickými atakami, generalizovanými úzkostnými poruchami, nespavostí. Všechny trpí stejným metaproblémem — nedokážou se opřít samy o sebe, nevěří si, nepociťují se jako živé, adaptivní bytosti. A téměř všechny mají červený diplom.

O dívkách s červeným diplomem.

Dcera opět posbírala spoustu jedniček a trimestr uzavírá jako premiantka. Moc se jí to líbí, ale mě vůbec ne.

Což ona moc dobře ví.

Mami, jak by se ti líbilo, kdybych dodělala školu jako nejlepší ze všech? – doráží na mě.

Doufám, že to tak nebude.

Jo? A co táta? Ten měl na škole zlatou medaili! Proč bych jí nemohla mít já?

Většinu mých klientů tvoří ženy. S depresemi, panickými atakami, generalizovanými úzkostnými poruchami, nespavostí. Všechny trpí stejným metaproblémem — nedokážou se opřít samy o sebe, nevěří si, nepociťují se jako živé, adaptivní bytosti. A téměř všechny mají červený diplom.



Jsou dívky, které jsou od narození příliš empatické a zároveň neurotické. Je jim líto mouchy, která uvízla na mucholapce, pláčou nad beznohou panenkou, přinášejí domů zvenku zatoulaná koťata a příliš brzy se zajímají o smrt. Je v nich příliš mnoho úzkosti a jediné, co by je mohlo stabilizovat, jsou klidní a spokojení dospělí.

Jsou-li však dospělí nestabilní, svět těchhle děvčátek se stává peklem.

Jsou to totiž mírotvorci, mediátoři, nárazníky. A když má maminka radost z jedniček, budou mít samé jedničky.

Díky vysoké inteligenci se tyhle senzitivní holčičky snadno učí, v důsledku čehož je učení ani nijak zvlášť nezajímá. Hodnocení “výborně” pro ně nemá žádnou kdovíjakou osobní hodnotu: nekladou si žádné vysoké cíle typu “naučit se dělit dvojcifernými čísly” nebo “zvládnout zlomky s desetinnými čísly”. To pro ně není žádná výzva. Pochvala za píli je jim však příjemná a pomáhá jim vyrovnat se s maminčinou pomocí s vnitřními zmatky.

Maminka je spokojená? Takže můžu žít dál.

A tak se tyto dívky krůček po krůčku nechávají chytit na háček pochval zvenčí, lapí se do pasti vnějších ocenění.

Měly by si najít něco svého — něco, co by je podpořilo, zaujalo a dovolilo jim poznat, jak chutná osobní vítězství, ale bohužel. Po škole mají na rozvrhu hru na klavír, která dělá rodičům taky velkou radost.

A potom, za dvacet a něco let si budou v ordinaci u psychoterapeuta stěžovat na prázdnotu a hluché ticho tam hluboko uvnitř: Sama sebe neslyším, nerozumím si, nevím, co by mě mohlo zahřát, život mě nezajímá.

Jak také jinak, jestliže ta mladá žena po čtvrt století žila pouze cizími radostmi?

Někdy kolem patnácti let by už dívky měly mít nějaký svůj hodnotový žebříček, který by jim určoval, do čeho mají své síly a schopnosti vložit prvořadě a kam stačí investovat zbytkovou energii. Pevně věřím, že také moje dcera si záhy najde zajímavější cíle, nežli je zisk červeného diplomu.

Vrozená citlivost je protihráčem. “Co to dneska děláš za hlouposti ?” A dost. Ale to zaměstnání nebylo žádnou hloupostí, prostě momentální popření sebe sama kvůli klidu v domě. Přitom ta zdánlivě hloupá činnost by byla mohla napovědět správný směr rozvoje vlastní duše, vhodně nahrazující zvyk cítit za jiné.

A ona hloupá činnost bude tím, co potom, za mnoho let, si bude s velikým úsilím navracet jako ten největší dárek.

Jen tak si ležet a snít. Tančit si sama pro sebe. Prát se. Věřit vlastnímu tělu. Věřit ve své síly. Věřit sobě samé.

V tomhle jsou dívky se samými jedničkami sotva tak na trojku.

Samy o sobě nejsou jedničky, různá vyznamenání a čestná uznání nějakým nebezpečím pro psychické zdraví. Zvlášť vzácné je něco takového u chlapců. Jestliže se však tato ohodnocení stávají způsobem komunikace s okolním světem, jelikož jiné způsoby jak o sobě dát vědět nejsou přítomny, a jestliže dokonce poškozují a brzdí možnost skutečné tvůrčí činnosti, přičemž za tvůrčí pokládáme to, co pomáhá adaptovat se ve světě a ne pouze vytváří zdání adaptace, měli by do věci vstoupit rodiče a pomoci svým půvabným dcerám, aby v budoucnu nemusely utrácet za psychoterapeuta.



Co se tedy dá pro takové dívky udělat?

Je toho hodně.

• Naučit je řídit své vlastní emoce sama, bez pomoci blízkých (takže i dospělí se to musejí naučit).
• Nezaměřovat se na hodnocení jiných, ale své vlastní. Poradila si s tím, nebo ne? Podařilo se to líp než včeraа? Dokázala, co si předsevzala? Odpovědi si musí dávat sama.
• Nikdy nevyužívat takovou dívku jako svého domácího terapeuta, nezatěžovat ji svými nadějemi ani obavami.
• Do rodinného života vnést podstatnou dávku veselého dovádění.
• Postarat se, aby dítě mělo odpovídající pravidelnou fyzickou zátěž.
• Není-li to zvláště potřeba, nezabývat se hodnocením školního prospěchu ani kvalitou domácích úkolů. Udělala? Udělala. Hotovo.
• Společně snít.
• Omezit dohled a kontrolu.
• Podpořit každý další i nesmělý pokus o něco nového — i ty podle nás naprosto nesmyslné nebo naivní. “Zkus to” místo “Nojo, ale…”
• Dělit se o své osobní zkušenosti z hledání cesty k sobě samé.
• Nečílit se a nezvyšovat hlas při projevech nesouhlasu a odporu.
• Vážit si dětského vkusu, i když je přímo opačný tomu našemu.
• Nestrašit budoucností.
• Nezapomínat žít si svůj život.