Život s rodiči

Současná psychologie označuje společný život dospělých dětí s rodiči za nedokončenou separaci, to jest za ustrnutí v určité etapě psychického dospívání. Pták má zkrátka vyletět z hnízda.

Troufám si odvážně podotknout, že existují i rodiny, kde toto spolužití probíhá velmi zdařile ke spokojenosti a prospěchu obou stran, které se dělí o své povinnosti a respektují vzájemně svůj prostor a své soukromí. Plynule pak často přechází ve vícegenerační soužití, které je obohacením pro všechny zúčastněné. Uznávám, že to je ideální případ. Nemohu nepotvrdit, že současné ve stále širší míře se vyskytující soužití dospělých dětí s rodiči nebo jedním z nich má často podobu onoho pověstného „mamahotelu“ se všemi dopady, které takové soužití přináší. O něm se ještě zmíním. Bezprostřední příčiny soužití však mohou být různé.

Ustrnutí v určité etapě psychického dospívání.

Problémy společného života s rodiči jsou relativně častým důvodem, pro který se lidé obracejí na psychologa. Pokusíme se popsat některé typické situace.

• Možnost А: Nevolnictví
• Možnost B: Rodina jako pevnost
• Možnost C: Rodina jako inkubátor

Možnost А: Nevolnictví

Dospělé děti žijí s rodiči, protože je s nimi spojuje spoluzávislý, často bolestný vztah. Spoluzávislý vztah vzniká, když dítě má pro rodiče funkci natolik významnou, že ho nemohou a nechtějí pustit.

Například v rodinách s otcem alkoholikem může dospělé dítě uvíznout nadlouho, protože jeho psychologickou funkcí je dozor nad situací, stranění matce a její záchrana v kritických situacích. Často to bývá nejmladší potomek, kterého si rodiče jako by „podrží“ pro sebe.

V dětství může takovému dítěti připadat, že reálně ovlivňuje vzájemné rodičovské vztahy (například zastaví rozběsněného otce, naléhavě žádá, aby se přestali hádat apod.). Děti jistě mohou vztah ovlivnit, avšak všechny bez vyjímky míru tohoto vlivu zveličují. Zdá se jim, že bez nich bude všechno ztraceno, matka zahyne, otec zemře atp. Situace se stává na dlouhá léta chronickou.

I v případě, že se třeba dospělému potomkovi podaří z rodiny odejít, budou ho pronásledovat pocity viny a úzkosti, přesvědčení, že je špatným synem nebo dcerou. Když pak přichází hořké poznání, že byl využíván pro zájmy rodičů, nastupuje fáze hněvu, popírání, projevy zlobného vztahu k psychologovi atd. Jako obrana proti takovým pocitům a přesvědčením funguje mravní norma, přikázání či zásada, že sloužit rodičům je v životě to vůbec nejhlavnější, protože rodiče přivedli člověka na svět a jsou pro něj těmi nejbližšími lidmi. Takový potomek má jen málo šancí, že bude moci nebo že bude umět vytvořit svou vlastní rodinu.



Dítě však nemusí mít zrovna otce alkoholika, aby se ocitlo ve spoluzávislém vztahu. Také matky samoživitelky nebo vdovy často mají dítě „pro svoji potřebu“ a nechtějí mu poskytnout možnost odejít z domova. Svůj osobní zájem stavějí nad jeho štěstí.

Pro dospělého potomka je v takovém případě velmi těžké odejít za svobodou. Je to stejně těžké jako zbavit se těžké drogové závislosti.

Musí si přiznat několik velmi nepříjemných skutečností:

1. Jeho rodiče nebo rodič stavějí své zájmy nad jeho zájem.
2. Je nemožné to změnit.
3. Žádnou náhradu za to nikdy nedostanou.

V etapě očekávání kompenzace lidé obvykle uvíznou na celé roky, a to zcela beznadějně, stejně jako v pokusech navázat s rodiči nějaký normální vztah, vysvětlit jim, že to, jak žili, normálním vztahem nebylo, že existují „obyčejné lidské vztahy“, atd., atp.

Je to nesmírně náročné období, kdy je třeba přiznat si beznadějnost své snahy.

Možnost B: Rodina jako pevnost

Dospělé děti žijí s rodiči, protože je jim s nimi dobře, je to pohodlné, bezpečné a ekonomicky výhodné.

Tohle je jiná situace. Zpravidla jde o dobré, pevně semknuté rodiny, s rozvinutým systémem vzájemné podpory, tradicemi atd. Žádné viditelné stopy nějaké hyperpéče nebo kontroly, snahy ovládat. Každý se tu cítí svobodně. Dospělí potomci mají svůj osobní prostor, jejich hlas je v rodině respektován. Všichni mají v rodině své povinnosti. Všichni společně jezdí na chatu, k babičce, na dovolené atd. Velmi často už jsou tito dospělí potomci dobrými odborníky ve své profesi, záleží jim na své seberealizaci i společenském úspěchu. Tak v čem je problém?

Na psychologa se obvykle obracejí kvůli problémům s navazováním partnerských vztahů, – to jsou častěji ženy. Je jim třicet let a perspektivy nějakého partnerského života jsou mlhavé. A co je nejhorší, vlastně se jim do něj ani nechce. Vůbec si to neumějí představit. Život se jim zamlouvá, peněz mají dostatek, život s rodiči je pohodlný, o spoustu věcí se nemusejí starat a kolikrát o nich nemají žádné bližší ponětí.

Zajímavá věc někdy vyjde najevo ne sezení s psychologem. Přese všechen životní komfort a kamarádskou atmosféru v rodině pozorujeme výrazné narušení základní důvěry. To pak nachází výraz v neschopnosti důvěřovat v blízkém vztahu a v mimořádně bolestném prožívání odmítnutí nebo neurčitosti.

Rodičovská rodina je tak jediným místem, kde se mohou uvolnit a kde se cítí v bezpečí. Ať se stane cokoli, „naši se na mě nevykašlou“, „neopustili by mě“ atd. Někdy je tento postoj i podporován rodinným přesvědčením, že cizím lidem je lepší nevěřit.



Pokud v tomto případě přece jen dochází k rozhodnutí rodinu opustit a začít se samostatným životem, bývá to spojeno s občasnými atakami obav a pocitů viny, s čímž může pomoci psychoterapie. Pokud takový člověk do psychologické poradny přichází, je zpravidla už rozhodnutý a dále už je všechno otázkou času, tím spíš, že takoví rodiče nemají tendenci potomka doma zadržovat.

Existuje nicméně i možnost vědomého rozhodnutí pro tento způsob života. Nikdo tu není obětí, dospělý potomek zkrátka zvolil takový životní způsob, který nejvíce vyhovuje jemu i rodičům. Naopak by problém mohl představovat tlak společenské normy, kterou je očekávaná separace od rodiny.

Možnost C: Rodina jako inkubátor

Dohází i k situacím, kdy dospělé děti založí vlastní rodinu a buď zůstávají u rodičů nebo se k nim nastěhují poté, co se jim narodí dítě. Ve velkoměstském prostředí se nicméně s podobnou situací setkáváme stále vzácněji. Přesto k ní někdy dochází a iniciátorem bývá často dcera pocházející z rodiny naší možnosti B. Tím, že vstoupila do partnerského svazku a přivedla na svět dítě, se její nedůvěřivost a pocity úzkosti nevytratily, v některých případech naopak zesilují.

Tyto ženy se zkrátka velmi často necítí být dostatečně kompetentními k mateřství, zato však naprosto důvěřují vlastní matce. Matka v životě této ženy obecně i nadále sehrává roli hlavní záruky bezpečí – a to po celý život. Obvykle jsou také nejlepšími přítelkyněmi. Není tu žádná žárlivost, žádné konkurenční spory ohledně výchovy dítěte nebo dětí. Matka ví všechno nejlíp – taková je pozice její dcery.

Partner této ženy nenachází obvykle v takové rodině dostatečný prostor a pokud nedokáže plynule zapadnout do systému automatické podřízenosti starší generaci, stává se poněkud nadbytečným. Pokud ji odmítá a staví se proti, spěje jeho rodina k rozpadu, protože pocit bezpečnosti je pro ženu důležitější – proto jeho partnerka i s dětmi raději setrvá v inkubátoru.

Zmiňme na závěr v západní společnosti stále více diskutovaný a stále více rozšířený jev tzv. mamahotelu. Každý třetí člověk mezi 25-34 lety žije u nás s rodiči. Není to vždycky důsledek situace, kdy to prostě jinak nejde. Mnohdy jde o lidi, kteří mají dobré vzdělání, často ne jenom jednu vysokou školu, práci i slušný příjem. U rodičů zůstávají pro svoji pohodlnost, často posilovanou neúměrnou rodičovskou podporou, ať už jde o finance nebo skutečně „hotelové služby“ – vaření, praní, úklid. To je zásadní chyba. Pokud dospělý potomek žije s rodiči, musejí být jasně a pevně stanovena pravidla, jeho podíl na domácích povinnostech i na domácím rozpočtu. Jejich plnění je třeba tvrdě a důsledně vyžadovat. A vybízet k samostatnému životu. Ale i když k soužití s rodiči přimějí potomka skutečně ekonomické důvody nebo jiné objektivní okolnosti, musejí pravidla platit také.