Krása je věcí chování

Není žádné tajemství, že ženy si neustále nebo téměř neustále dělají starosti s tím, jak vypadají. Tuto zvláštnost mají z větší části vrozenou, dalo by se dokonce říci, že je podvědomá. A je to pochopitelné, vždyť jejím základem je biologicky podložená povinnost získat toho nejlepšího samce a zplodit s ním potomstvo. Takže na jedné straně vysvětluje ženskou starost a péči o zevnějšek naprosto jasné a srozumitelné zadání matky přírody. Na druhou stranu jde ovšem – velmi umírněně řečeno – o náročný a spoustu času i sil vyžadující úkol odhalit, posílit a naplno zapojit svůj hlavní zdroj, ke splnění zadání matky přírody nezbytný – krásu.

Společnost Dove zorganizovala globální dotazníkovou akci. Vyptávala se žen po celém světě na to, co si myslí o kráse a nakolik jsou v tomto ohledu spokojeny samy se sebou. Vyšlo najevo, že pouhá dvě procenta žen se s jistotou označují za hezké. Ostatní používají méně kategorické výrazy – přitažlivá, sympatická, žensky působící. Zhruba čtyřicet procent respondentek pak přiznalo, že když samy sebe označí za hezkou, cítí se trapně.

Více než polovina žen, které se průzkumu zúčastnily, souhlasila s tím, že sdělovací prostředky a reklama všem vnucují naprosto nereálné standardy krásy.

Co tedy představuje skutečná krása, jestliže obrazy, které vidíme na televizních obrazovkách a reklamních plakátech, mají jen velmi málo společného se skutečností?



Dvě třetiny účastnic zmíněného průzkumu se domnívají, že skutečná krása je pojem daleko hlubší a širší než pouhá fyzická přitažlivost. Základem skutečné krásy jsou štěstí a láska. Což je nejspíš pravda. Ženu, jejíž oči září štěstím, nedokáže ani jeden muž na světě označit za nehezkou.

Z psychologického hlediska má krása nejblíže k aspektu chování. Právě chování je vnějším projevem lidského smýšlení, emocí, citových zážitků, stavu duše. Zevnějšek je pouhým obalem, pod kterým se ukrývá celý vesmír prožitků, myšlenek, hodnot a přesvědčení. Jestliže krásu vnímají jako pouhou fyzickou přitažlivost, zahánějí muži i ženy sami sebe do velmi úzkého rámce. Ostatně, je to rámec těsný nejen v přeneseném, ale v přímém smyslu slova – uveďme jako příklad pověstný standard 90 х 60 х 90.

Říkává se, že šaty dělají člověka. V tomto smyslu může být zevnějšek věcí velice klamnou. Podle toho, jak poznáváme člověka blíž, naše představa o něm se podstatně rozšiřuje a prohlubuje – přímo nesrovnatelně se situací, kdy pro nás dotyčný zůstává pouhou „podobiznou“.

Jestliže má zájem o jiného člověka pouze fyzický základ, připomíná proces seznamování s ním impulzivní nákup. Možná, že mužskou část populace k takovému impulzivnímu nákupu povzbuzují sdělovací prostředky a reklamy, zužující pojem krásy právě jen na tělesné parametry a vizáž vůbec.



Právě proto je výraz „krásná žena“ častěji spojován s chováním nežli s anatomií. Zevnějšek hraje v pojmu krásy nepochybně velkou roli, avšak vliv této role na vnímání je omezen úrovní kontextu. V neurologické hierarchii je to ta nejnižší úroveň, odpovídající na otázky „kde?“, „kdy?“ a „s kým?“. Další následující úroveň je úroveň lidského chování, jejíž význam je vyšší než význam úrovně předchozí. To, jak se člověk chová, co říká a dělá, má tedy pro psychiku daleko větší význam než to, jak vypadá.

Například takovou vlastnost, jakou je půvab, označující vábivou, přitahující sílu, nedokáže zařídit žádná kosmetička, žádný vizážista, žádná kadeřnice ani plastický chirurg. Všichni tito specialisté totiž působí právě jen na úrovni kontextu. Avšak podstatou pojmu „půvab“ je chování a přidáme-li k němu osobní kvality, rozpoložení a názory, které neozbrojeným okem naprosto nelze rozpoznat, přestane nás udivovat skutečnost, že dvě třetiny žen z výše uvedeného průzkumu pokládaly krásu za cosi většího než pouhou fyzickou přitažlivost.

Vraťme se ještě k onomu průzkumu prováděnému společností Dove, jehož se zúčastnily ženy z více než čtyřiceti zemí světa. Více než osmdesát procent z nich bylo přesvědčeno, že každá žena má cosi, co ji dělá krásnou, přitažlivou a neopakovatelnou. Tento výsledek je v dokonalém souladu se závěry výzkumu, který prováděli tentokrát holandští vědci. Ti dospěli k závěru, že muže přitahuje jakákoli žena plodného věku, bez ohledu na její vzhled.

Zdůrazněme závěrem, že jednotný pohled na lidskou krásu neexistoval snad nikdy a nikdy ani existovat nebude, navzdory uměle vnucovaným vzorům či příkladům. Popírá je sama příroda a příroda také nepřipustí jejich právo na skutečnou existenci. Život je neskutečně mnohotvárný a mnohotvárné jsou jeho projevy krásy. A stejně mnohotvárný jako krása je i lidský pohled na ni.