Vyprávění o první lásce

Vždycky jsem se stavěla ironicky ke vzpomínkám na to, jak se někdo do kohosi zamiloval už v mateřské školce. Měla jsem zato, že v pěti letech jde zkrátka o kamarádství, náklonnost, o něco příjemného a bezstarostného, jak to má u dětí být. Ale rozhodně ne o skutečnou lásku se všemi jejími strastmi i slastmi. Nikdy bych nevěřila, že i ti nejmenší si mohou jeden druhého tak pamatovat, čekat a trápit se stejně, jako dospělí. Dokud se moje starší dcera neseznámila v letním městském táboře s Tomášem.

Bylo to léto před její první třídou.

V duchu jsem se usmívala nad její náklonností k tomu chlapečkovi. Shovívavě jsem poslouchala, co mi o něm vypravuje, dokud jsem si nevšimla, že ona, která měla vždycky srdce i pusu dokořán, vždycky mluvila nejhlasitěji ze všech a jásavě se smála na celé kolo, jakmile promluví o Tomáškovi, přitlumí hlas, nějak jinak dýchá a i když se jí moc chce o něm mluvit, nedokáže říct všechno, co by chtěla, podělit se o některé epizody, které pro ni zjevně mají nějaký větší význam. Tehdy jsem konečně opustila svůj idiotský úsměv a začala jsem Janu vážně poslouchat.

Dva táborové týdny skončily. Poslední den jsem za Janičkou přijela o něco dřív, abych se stihla setkat s matkou Tomáše a jeho bratra a vzít si na ni – Jana mě o to moc prosila – telefon. Jenomže se ukázalo, že Tomášova maminka tu byla ještě dřív než já a kluky už si odvezla. Utěšovala jsem Janu, že si telefon zjistím u organizátoů tábora a jely jsme domů.

Myslela jsem si, že teď na Tomáše rychle zapomene. Ne snad, že bych byla líná shánět telefon u vedoucích tábora – stačilo jim zavolat a požádat o telefon na chlapcovu matku – byla jsem prostě přesvědčená, že dětské sympatie nemají dlouhého trvání, že za týden si na něj ani nevzpomene – a proč bych měla lidi zbytečně otravovat.



Jenomže to jsem se těžce spletla. Jeli jsme k moři, potom jsme byli na chatě a celou tu dobu Jana mírně, ale naléhavě připomínala, že musíme zjistit telefon na Tomáše. Bez nějakého vztekání nebo podráždění, naléhala pokorně, aby mě nerozzlobila, ale nehodlala zřejmě na Tomáše zapomenout.

Musím říct, že jsem v podstatě hned napsala na vedení tábora. Jenomže tam mě odkazovali  jeden na druhého. Ano, pamatovali si oba bratry i jejich matku, vždyť ti kluci byli účastníci nějakého jejich projektu v průběhu celého školního roku, věděli, že máti se jmenuje Kateřina, ale telefon mi nedali. Nakonec mi řekli rovnou, že bez svolení dotyčné osoby telefon dát nemůžou. Dobrá, to jsem chápala, dala jsem jim tedy své číslo a prosila, ať ho určitě dají s prosbou o zavolání Tomášově mamince. Ovšem spoléhat na to nemělo smysl, to mi bylo jasné. Octla jsem se ve slepé uličce.

Chodily jsme tehdy s dcerami na nedaleké hřiště, bylo tenkrát nově zřízeno, byly tam perfektní skluzavky a houpačky. Dobře si pamatuju, jak jsme tam chodily celý zbytek léta, vysedávaly na lavičce a dumaly, jak najít Tomáše.

Léto skončilo, začala škola. Doufala jsem, že teď konečně, s novými kamarádkami, novými zážitky, úplně novým způsobem života Janička na Tomáše zapomene. Nestalo se. Nezapomněla a pořád se ptala, jak to uděláme s tím telefonem. Připadala jsem si před dcerou jako totálně neschopná.

Nakonec jsem se na sebe fakt naštvala: jak to, že nedokážu někoho najít, když mám o něm tolik údajů?! Vždyť jsem kolikrát našla lidi, o kterých jsem dohromady nic nevěděla! Tak jsem začala pátrat na sociálních sítích. Nejdřív jsem našla všechny ty rodiče, co měli taky děti na letním táboře. Byl tam profil každého z nich, dokonce fotky některých dětí. Pak jsem našla skupinu rodičů, jejichž děti se také zúčastnily onoho projektu, o kterém se zmínilo vedení tábora.  Hledala jsem,. Ale nenašla. Tomášovo příjmení bylo jedno z nejčastějších.

Organizátoři tábora mě upozornili, že se brzo bude konat setkání účastníků toho jejich projektu. A že by tam Tomáš i s bratrem měli se svou mámou být. Sebrala jsem dcery a jely jsme tam. Holky se divily, že se táhneme v deštivém odpoledni přes celé město, já jsem tajemně mlčela a dělala narážky na překvapení… Setkání to bylo veselé, spousta zábavy, ale Tomáš ani jeho bratr tam nebyli. Janička, které jsem nakonec řekla, o co jde, neodtrhla oči od dveří – ostatně já taky – ale kluci nepřišli.

Další měsíc hledání – a to už jsem fakt byla zoufalá, vykašlala jsem se na jakékoli ohledy, zapomněla jsem na svůj ostych a nechuť někoho otravovat a stále dokola jsem volala na vedení tábora a žádala o telefon na Tomášovu matku. Je to divné, vždycky mi bylo trapně někoho o něco žádat, s něčím obtěžovat, ale v tomhle případě jako by mě posedl běs: ve vší zdvořilosti mě odbyli a já jsem druhý den volala znovu a zas.

Nějak po šestém či sedmém takovém telefonátu jsem dostala SMS s telefonem na Kateřinu.

Když jsem jí volala, třásly se mi ruce i hlas. Co mám říct? „Dobrý den, víte, já jsem maminka jedné holčičky, co byla na tom letním táboře jako vaši kluci…“ A co když to bude nějaká potvora? Nebo co když ten Tomáš na Janu dávno zapomněl? Přistihla jsem se při myšlence, že jen těžko jsem se v životě někdy tak nervovala kvůli sobě a stiskla „volání“.

– Dobrý den, já jsem máma Jany z letního tábora …

– Vy jste Janina maminka?! – ozval se v telefonu nervózní smích. – Propána, kdybyste věděla, jak moc jsme vás sháněli!

V tu chvíli se odpojilo jakési moje ústrojí, co u každého zodpovídá za údiv a mlčky jsem poslouchala, jenom sem tam jsem pronesla nějakou poznámku. Kateřina vyprávěla, jak se nás snažili najít. Jak doufali, že se s námi sejdou na tom setkání, jenomže všichni onemocněli. Jak marně ukecávali organizátory tábora, ať jim dají telefon na mě. Ukázalo se, že Kateřina má teď své dívčí jméno – proto jsem ji nenašla v seznamu účastníků tábora.

Navíc si Tomáš bůhví proč vzal do hlavy, že bydlíte taky na Vinohradech a hledal Janu tady kolem…

Ale to je pravda, řekla jsem tupě. – My tu bydlíme.

– A kde? – zeptala se Tomášova matka ohromeně.

Odpověděla jsem, zeptala jsem se na jejich adresu a ukázalo se, že bydlí v sousední ulici. Chvíli jsme obě mlčely, neschopné řeči. Přemílaly jsme si to všechno v hlavě, každá s mobilem na uchu.

– A kde v té ulici bydlíte? – zeptala jsem se a místo radosti jsem z neznámých důvodů cítila hroznou únavu.

Kateřina mi řekla číslo domu. Bylo to naproti tomu dětskému hřišti, kde jsme půlku léta vysedávaly. Navíc se ukázalo, že Tomáš chodí do hudebky, která je ve stejné budově jako Janina škola. Takže každý den byli od sebe pár mětrů, oddělovaly je jenom školní zdi.



Samozřejmě jsem si ze všeho nejvíc přála, aby se ti dva konečně setkali, chtěla jsem, aby moje Janička konečně přestala tesknit, aby mi znovu věřila, protože i když jsem jí říkala, že stále pátrám, jenom těžko si mohla představit, kolik času a úsilí mě to pátrání stálo. Jenomže teď byla Jana nemocná, nechodila do školy. Tak jsme se s Kateřinou domluvily, že až s ní Tomáš   s bráškou půjdou ze školy domů, ona zavolá. Zastaví se pod naším balkónem a já tam Janu na chvilku vezmu.

Nikdy nezapomenu, jak v tom šedivém nevlídném dni mé nastydlé usoužené dítě couralo zabalené do svetru a deky po bytě, nikde se nemohlo usadit, cítilo jakýsi neklid a nic mu nebylo vhod. Jakoby pořád na něco čekalo. Když zazvonil můj mobil, byla Jana vedle něj, mrkla na display a uviděla „Kateřina, Tomášova máma“. Když to přečetla, na vteřinu úplně ztuhla. Zvedla jsem to.

– Tomášova máma? – křičela do toho moje dcera. – Tomášova máma?!

Krátce jsem Kateřině řekla, že jsme připravené, navlékla jsem Janě bundu a vyšly jsme na balkon.

Pamatuju si bílé, holé nebe, smutně se kývající holé větve, pamatuju si, jak jsem Janu, zakutanou až pod bradu, opatrně zvedla na stoličku. Její vlásky mě lechtaly pod nosem. Pevně jsem ji držela a ona se dívala na ulici.

– Jenom prosím tě, neotevírej pusu, ať se nenahltáš toho ledového vzduchu, – prosila jsem ji.

Dole pod balkonem stál Tomáš s bráchou a mávali jí.

Jana jim zamávala v odpověď. Celý její obličej se usmíval a zářil a řasy se jí chvěly. Stály jsme tam dlouho, snad pět minut, úplně mlčky. Nakonec jsem Kateřině gestikulací ukázala, že musíme jít dovnitř a vzala jsem Janu ze stoličky. Dívala se na mě obrovskýma očima a nemohla promluvit.

…Někdy mám před očima znovu její obličej, tak blízko svého, jak se celý zevnitř rozsvítil, jako lucernička, znovu vidím, jak zvedá ruku k pozdravu, docela pomalu, protože nevěří vlastním očím a jak mává těm dvěma bráškům dole. Tehdy jsem poprvé v životě naplno pocítila, že mnohem silnější zážitek než vlastní štěstí je vidět štěstí svého dítěte. A když člověk ví, že se na tom nějak podílel, má na co vzpomínat v ty dny, které už nebudou tak pěkné.