1. Hodnotit dítě, ne jeho skutek
«To je strašné dítě!», «Jsi zlý kluk!» … Dítě je však a priorit dobré, jenom jeho činy jsou někdy špatné. Hodnoťte tedy právě a jenom to, co udělalo. Jinak by dítě mohlo začít pochybovat o tom, zda je milováno.
2. Mít výhody dospělého
Rodiče někdy dítěti seberou nějakou zakázanou věc a položí ji vysoko na poličku, aby na ni nedosáhlo. To v dítěti probouzí pocit méněcennosti, uráží se a zlobí. A my, místo abychom mu pomohli se z této konfliktní situace dostat, odcházíme a žádáme je, aby se zamyslelo nad svým chováním.
3. Manipulace za pomoci materiálního nátlaku
V průběhu nějakého konfliktu rodiče například vyhrožují, že dítěti nekoupí slíbenou hračku nebo sladkost. Mohou tím dosáhnout rychlého výsledku – dítě se opravdu začne chovat lépe. Bude však přitom myslet na získání výhody, nikoli na to, že se chovalo špatně a že rozzlobilo rodiče. Až bude starší, rychle pochopí, kdy je dobré chovat se líp (aby dostalo hračku) a svou zlobu bude v sobě kumulovat.
4. Agrese, fyzické tresty, křik, nadávání
Všechny uvedené projevy dítě přejímá jako normu chování. Dochází k závěru, že pravdu má ten, kdo je silnější, kdo je víc agresivní. Podobné rodičovské projevy dítě rovněž děsí a veškeré jeho vztahy jsou pak založeny na strachu.
5. Nutit dítě prosit o odpuštění za každou maličkost, jestliže sami to neděláme
Pokud chcete, aby se dítě umělo omluvit a uznat svou vinu, jděte mu příkladem. Pouze váš osobní příklad může dítě naučit žádat o odpuštění upřímně, nikoli jen mechanicky, protože „se to má“, protože pak mu dáte pokoj. Síla osobního příkladu působí ve výchově mohutným způsobem.
6. Veřejné trestání
Trestat a usměrňovat dítě je vždycky lepší, když jsme s ním o samotě. Trestání před jinými lidmi dítě ponižuje.
1 komentář
Děkuji za připomínku pro rodiče. Uvažuju o budu 6, kde píšete o veřejném trestání. Podle mých zkušeností není dítě třeba trestat vůbec. Trest dává dítěti najevo, že ten, kdo je silnější, může všechno. A pokud byste zvažovali trest, tak jaký? Fyzický, to určitě ne. Odejmutí privilegií? To taky nikam nevede… Určitě bych doporučila se s dítětem zkusit domluvit. Dítě totiž nedělá věci naschvál, ale učí se, případně testuje hranice. Více např. autorka A. Solter.