A žili šťastně až do smrti…

Na světě snad není žena, která by se alespoň jednou v životě nekochala snem o tom, jak jednou šla po ulici (nebo seděla v kavárně, případně jela autem, to není důležité), hrozně jí to slušelo a vtom ji uviděl ON. Rázem pochopil, že ona je jeho osud… (následuje pauza) … a potom žili šťastně až do smrti.

Nějaký šťoura, pravda, může položit otázku, co se dělo v té pauze…?

To však, přátelé, není důležité.

Hlavní otázka, kterou si musí položit muž, v jehož mozku se zrodila myšlenka, že tato žena je jeho osud, zní, co má dělat, aby nebyl odmrštěn.

Vidíte ten rozpor?

Ona je na jedné straně schopna i celý život čekat na tuto chvíli, na druhé ovšem … Doplním vzápětí.

Velmi často se žen ptávám (poté, co přiznají, že podobnou romantickou myšlenkou se opravdu zanášely, případně v jejich srdci ještě žije), jaká by byla jejich první reakce v případě, že by k nim někdo na ulici (v kavárně, v autě) přistoupil.

Většina (!!!) žen odpovídá, že budou reagovat záporně a takového muže okamžitě odmrští. Kavárna nijak výrazně za ulicí nezaostává, přesto však dává o promile vyšší šanci na kladnou odpověď. Celkově však je obraz jasný, ten chlap zkrátka nemá šanci.

Normální chytrá, dobře vychovaná dívka (žena) jen těžko přijme aktivní pozornost protijdoucího muže, ať byla myšlena sebeseriózněji. Za mých časů se spořádané dívky na ulicích neseznamovaly NIKDY.



V moderním světě, plném ůzných nekalostí, dívka se zdravým úsudkem pomyslí nejprve na svou bezpečnost a ne na nějakou pozornost jí prokazovanou. Při obecné dostupnosti žen v dnešních časech, vedoucí k tomu, že muži jsou líní a neaktivní, vzbudí podobná aktivita leda podezření.

Pokud žena nereaguje takhle, má nejspíš poškozený pud sebezáchovy. Možná jí ho poškodila nemoc známá jako „naivita“. To však by bylo téma na jiný článek.

Naskýtá se otázka, jakým způsobem hodlá tento protiklad mezi ženským očekáváním a realitou nastolit mírovou koexistenci uvnitř ženské hlavy? Je to slepá ulička.

A teď k mužům.

Znám desítky příkladů, které mi vyprávěli sami dotyční muži, kdy ON uviděl JI a hned si pomyslel, že tohle je jeho budoucí žena. U většiny z nich to byla pravda a skutečně vedou společný život. Existují dobré scénáře, kde všechno dobře dopadlo a oni opravdu žijí spolu šťastně a už dlouho.

Zřejmě je to právě tato zkušenost, která v hlavách žen jakýmsi způsobem udržuje při životě onu podivnou iluzi popsanou v úvodu. Neberou ovšem přitom do úvahy, že ti, s nimiž to dobře dopadlo, měli nejspíš nějakou reálnou možnost svůj vztah udržovat a nemuseli se rozejít (rozjet, rozletět) každý na jinou stranu bouřlivého proudu života.



Třeba nežijí moc daleko jeden od druhého, nebo pracují u jedné firmy, mají společné známé…

A tak sen dál žije v ženských duších, ačkoli už dávno nastal čas se s ním rozloučit a žít realitou.

Jenomže – kdo by zvedl hlas proti naději? Vždyť i umírá jako poslední ze všech! Dokonce až po tom, kdo ji choval…

Komu je určen tento článek:

Dívkám a ženám skrývajícím trauma odmítnutí, které jim vzalo důvěru v lidi a zbavilo je sebedůvěry. Dnes žijí osamělé mezi lidmi a věří, že jenom onou pohádkovou cestou mohou najít svého prince. A zaslepeny tímto snem kolem sebe nevnímají ty, s nimiž by se mohly sblížit.

Mužům, kteří se strašlivě bojí, že budou odmrštěni, protože ukrývají podobné trauma a celý život raději ponechávají iniciativu druhým. Celý jejich život se stal následováním kohosi, ačkoli cesta muže je vždycky jeho vlastní cesta.

A ještě mám otázku: jaká naivní naděje ohledně seznámení se svou princeznou bývá chována v mužské duši.

Podle A. Dalit