Všechny mé neprovdané známé, jedna jako druhá, jsou zcela pohlceny hledáním spolehlivého mužského ramene. Je jedno, jsou-li rozvedené, nikdy vdané nebyly, jsou bězdětné nebo mají děti hned tři. Jejich hlavním a základním cílem je najít HO. Uklidnit se a zasednout k rodinnému krbu. Daly by za to život. Nic jiného kolem sebe nevidí. V noci pláčou do polštáře.
Kde se tohle bere?
Odpověď je nasnadě. Od samého počátku je všechno špatně. Od nejútlejšího dětství se holčičkám sugeruje, že v budoucnu je určitě očekává manželství. Malé ženušky jsou vychovávány v přesvědčení, že to hlavní v životě je manželství.
Všechny ty řeči o drahých polovicích, všechny ty romantické atributy, všechno to směřuje jen k tomu, aby nás to připravilo na budoucí rodinné štěstí.
Už pětileté si z tylu vyrábějí závoj a vozí v kočárku panenku navlečenou do čepičky a dupaček a za muže si vybírají nejhezčího z kluků v mateřské školce. Každá pohádka nevyhnutelně vypráví o krásném princi a všechno v ní končí dozajista svatbou. Načež její hrdinka žije dlouho a samozřejmě šťastně.
Ale život není žádná pohádka. V reálném světě je rodinné štěstí jistě možné, bohužel však ne vždycky. A tady vzniká problém. Očekávání se nenaplnila, život se nepovedl. Konec, tečka.
Celá pokolení nešťastných žen. Buď nešťastných pro svou samotu nebo kvůli pijanovi, který je mlátí, flámuje, utírá si do nich boty, od kterého se ale nedá odejít, protože „přece nezůstanu sama“.
Co mají dělat ty, kterým rodinné štěstí nevyšlo? Člověk vychovaný v přesvědčení nezbytnosti manželského svazku apriori nemůže být sám šťastný.
Mám sousedku, která celému světu žaluje, jak nešťastná je její dcera. Paní je pětatřicet, je zástupkyní šéfa oddělení jedné významné banky, má byt, luxusní auto a také kouzelného syna a bývalého manžela, který jak může pomáhá materiálně i jinak s výchovou dítěte. Nějaké ctitele občas má, ale o ruku jí žádný říct nechce. Hrozné! Životní tragédie! Bez muže po boku nemůže být její štěstí úplné. Tak se obě trápí. Obě dvě v noci ani nespí. Dcera i matka.
A příčina je stejná, ty hloupé předsudky o neprovdané ženě, které jako by kus chyběl…
Někdo snad dřív nebo později pochopí, že i samotný člověk může žít docela šťastně, ale některé ženy stráví celý život čekáním na štěstí, až si konečně uvědomí, že je vlastně život minul.
Jedna příbuzná už dvacet let běhá po kartářkách a věštkyních, aby jí řekly, jestli se už konečně vdá. Vždycky jí něco naslibují, naznačí a ona sedí a čeká, až to nastane. Dnes je té věčné nevěstě přes padesát a z života zatím nic neměla. Pro to hloupé běhání si ani nenašla nějakou kamarádku. To je skutečně hluboce nešťastný a osamělý člověk.
A co dělat?
Změnit vědomí. Celé generace. Vychovávat děti jinak. Učit je být šťastné bez ohledu na vnější okolnosti, tím spíše bez ohledu na existenci či neexistenci „drahých polovic“.
Nejde mi to, abych demonstrovala nepotřebnost manželství. To v žádném případě. Nemám nic proti rodinnému štěstí. Je však důležité chápat, že věci se můžou vyvinout i jinak. A že to jinak neznamená nic bezcenného. Že to neznamená neštěstí. Od dětství bychom měly znát nejrůznější možnosti vývoje našeho života. Aby se člověk, který tu „drahou polovici“ nenašel, necítil méněcenný a nešťastný.
Štěstí nezávisí na vnějších okolnostech, člověk má schopnost štěstí uvnitř sebe. Musí si budovat život samostatně, nezávisle na tom, zda v něm bude ještě někdo, nebo ne. Dál se uvidí. Vyjde to, bezva, nevyjde, taky dobře, svět se nezboří.
Někdy takové pochopení přichází s věkem. Život není krásný jen s mužem po boku. Člověk se musí učit být šťastný i sám. A to ostatní se ukáže.
20 věcí, které ničí vztahy
10 tajemství ženy, kterou muži neopouštějí
4 komentáře
Ano, článek je pravdivý. Ale nelze čerpat jen ze sebe. Láska chybí
Otázkou je, co pro tebe znamená štěstí? Jestli jde o partnera, jeho lásku a podporu v životě. A nebo jestli je pro tebe štěstí mít jen velmi bohatého partnera s velkým domem.
Ano, člověk by se měl naučit být sám se sebou a být šťastný, jelikož očekávat, že štěstí vám dá někdo jiný je blbost. Na druhou stranu, mít někoho rád, trávit s ním čas, obejmutí apod. chybí. Znám kamaráda, který to zkoušel romanticky i drsně na svobodné bezdětné nerozvedené skoro 40tnice a výsledek? Jsou nějaké divné. Dnešní doba mi přijde sobecká, bez citů. Já král první.
Hezky napsáno. Sama jsem se do tohoto kruhu dostala. Od mala jsem měla nalajnováno, že po vysoké už budu s někým ve vztahu, pak budu třeba dva roky pracovat, vezmeme se, budou děti… A když jsem se v posledním ročníku vysoké rozešla s někdejším přítelem, byl to pro mě konec světa – vždyť teď už to nezvládnu nalajnovat tak, abych stále žila v té své pohádce. Dlouho jsem se cítila hrozně sama, dlouho jsem se snažila si najít „náhradu co nejdříve“, ale nakonec jsem dospěla k tomu, že prvně se musím naučit být šťastná sama se sebou, a jestli partner přijde nebo ne, to už se uvidí 🙂 na co ztrácet najlepší léta v zármutku.