Dlouho jako bych maminku vůbec neměla. Tedy, fyzicky jsem ji samozřejmě měla. Ale uvnitř jsem neměla žádný pocit vzájemnosti, žádný pocit, že maminka je zkrátka jenom starší a větší. Žádná úcta, žádná láska. Mohly jsme se pohádat, usmiřovat, pěkně si povídat, vysedávat spolu dlouho do noci. Byla prostě můj blízký člověk. Ale maminkou…
Že je mojí maminkou jsem pocítila vlastně nedávno. Když jsem konečně přestala pořád od ní něco čekat, něco jí dokazovat a pokoušet se ji předělat. Když jsem sama dospěla a přestala se zabývat hloupostmi.
To je fakt pravda… Existuje maminka jako člověk. Z jiného století. Neumí třeba vůbec zacházet s technikou. A já zas vůbec nechápu, co je na tom složitého. No a pak existuju já. Čtu všelijaké chytré knížky, nacházím v nich problémy nejrůznějších lidí. Kromě těch svých samozřejmě. Jsou tam spíš ty maminčiny. Takže ji už můžu učit žít: Kvůli tomuhle vlastně nejsi vdaná. V tomhle a tamtom jsi neměla pravdu, to ses tedy sekla… Jako bych já byla ta starší a zkušenější.
A pak tu máme křivdy. Ublíženost malé holčičky, která neměla dost máminy pozornosti. Ne v patnácti, to už té pozornosti bylo příliš. Potřebovala jsem ji zrovna tenkrát, v pěti. Je to jako v tom vtipu: „Když v pěti nemáte kolo a v pětadvaceti si koupíte Mercedes, stejně pořád platí, že jste v pěti neměli kolo“. To je přesně ono. Mě, jaká jsem dneska i mě v pubertě a o něco starší se zdálo, že máminy pozornosti je moc. Chtěla jsem ji, když mi bylo pět! Když jsem byla dítě! Tenkrát! Jenomže to „tenkrát“ už je nedostižné.
Takže jsem celá taková sečtělá a nosím s sebou pytel křivd. No a maminka… Maminka, která pro mě udělala všechno, co mohla. Maminka, která mě měla ráda jak mohla a jak uměla. Tisíckrát víc, než měli jiní rádi ji. Maminka, která se mohla přetrhnout, abychom vyžily. Která toho ode mě moc nepotřebuje. Přijetí. Úctu. Vděčnost.
Jenomže ten můj pytel křivd mi prostě nedala si jí vážit. Milovat ji. Vzpomínka na dětskou křivdu mě nutila stavět kolem sebe zdi a nepřipustila, abychom si upřímně promluvily. Nutila mě předvádět vyčtenou chytrost a učit mámu žít. Tohle se může klidně táhnout celý život. Přes pytel s křivdami nevidět vlastní maminku. Nevidět v ní člověka. Jeho osud.
Je to opravdu strašné. Ve vztahu s mámou nemít žádnou harmonii, nic ženského, žádné vědomé, radostné mateřství. Říká se, že vděčnost a respekt se objeví samy, když se člověk sám stane matkou. Ale to není pravda. V něčem jí začneš líp rozumět, to ano. Ale k tomu se rovnou přidává myšlenka „To já budu jiná máma, mnohem lepší!“ – a pocit křivdy se nafukuje jako kynuté těsto. Když můžu já, proč nemohla ona?
A život běží. Něco maminkám dokazujeme, vykládáme jim, co a jak. A myslíme si, že žijem. Nedávno jsem narazila na vyprávění o tom, jak záchranka přijela k paní, která žila se svou dcerou. Matce je pětadevadesát, dceři pětasedmdesát. Jedna o druhé mluví jako o „staré čarodějnici“. Takových případů je dost. Ne vždy vyplují na povrch. Ale kolik je takových žen, které žijí právě takhle: fyzicky vedle matky, ale duševně v naprostém nesouladu, v konfliktu s ní!
Jsou dcery, které i když se vdají, nepřeruší duševní pouto s matkou, jen aby se mohly dál hašteřit. Jiné kvůli matce porodí děti, protože ona si přeje vnuky. Jindy se spojení přeruší úplně, nevidí se a oběma se stýská… Jiná dcera zas by se ráda od matky odpoutala, zbavila se vztahu, který není dobrý, ale pocit viny jí nedá…
Možná je všechno jednodušší, než myslíme. Vztah s matkou má čtyři stádia. Musíme je prožít, musíme jimi projít, krok za krokem, žádný se nedá vynechat. Jinak se žádný respekt neobjeví.
- Symbióza
Od počátku jste ty a maminka jeden celek. Máte společné tělo, ty jsi její pokračování. Dítě po narození rovněž pokládá maminku za svoji součást. Proto je pro ně odloučení tak hrozné a dítě pláče, když maminka odchází z místnosti.
Někdo uvízne už v tomhle stádiu. Celý život se pak snaží mamince vyhovět, udělat ji šťastnou, nepřít se s ní. Protože když je šťastná maminka, je šťastná i dcera. To jsou však špatné vztahy, poškozující především dcery. Do 7 – 8 let je takový vztah správný a je dobře tak žít, tvořit s maminkou jeden celek, doslova sát její lásku a péči. Jenomže pak je třeba jít dál.
- Hádky
V určitém období si dítě začíná uvědomovat, že ono samo a matka jsou dva různí lidé. To znamená, že mohou mít různé názory, jiná přání, nemusejí se v řadě věcí shodovat. Tehdy se dcera začíná s matkou hádat a dokazovat jí svou pravdu.
Smysl tohoto stádia spočívá v tom, že nám pomáhá se oddělit. Najít sebe sama. Najít v sobě síly jít svou cestou. Ale i v tomto stádiu se dá zůstat. A hádat se celý život. Celý život dokazovat… Já nejsem ty, já jsem lepší, já vím líp…
- Nezávislost
Následuje stádium, kdy dcera už nejen slovy, ale i skutky zahajuje vlastní život. Odjíždí, třeba i někam dost daleko. Dokonce mohou vůbec přerušit vztahy. Maminka pro ni přestává v životě být důležitým člověkem.
Teď si budu žít podle svého. Vyrostla jsem. Jsem dospělá. Už mě nebudeš řídit. – Rovněž tohle stádium může být tím, kde uvízneme – a mnohé tím ztratíme. Kořeny rodu, spojení s jeho ženským pokolením…
- Vděčnost a úcta
Teprve když se opravdu odtrhneme, když začneme žít samostaným životem, můžeme se dostat do finálního stádia – k vděčnosti vůči mamince. Teď se nám stává drahým a blízkým člověkem. Dá se s ní mluvit úplně otevřeně a také si to přejeme. To je zdrojem velikého štěstí a síly.
Ideálně každé období trvá asi 7 let. Nula až sedm, sedm až čtrnáct, čtrnáct až jedenadvacet a od jednadvaceti do konce. V jednadvaceti už byste měly mít na to, abyste dokázaly přejít do čtvrtého stádia. Pokud jste prošly všechna předchozí. Pokud jste někde neuvízly. Já jsem dlouho byla v tom druhém. Nastupovalo třetí, ale já jsem se znovu a znovu propadala do druhého a hádala se a dokazovala…
Takže teprve několik posledních let mám opravdu maminku. Opravdickou. Zkrátka jsem dospěla. Na dětské křivdy ani nevzdechnu. Uviděla jsem v mamince člověka. A začala jsem si jí vážit. Pochopila jsem, jak moc jsem jí vděčná, protože ona pro mě tolik udělala…
No ano, někdy upadám do starých her, ale ne na dlouho. Znovu si uvědomím svou vděčnost a v duchu se mámě hluboce klaním. A všechno se zas usadí, jak má. Jak to má být.
Přeju všem holčičkám, slečnám a mladým ženám, aby našly svou maminku. Ve svém vlastním srdci.
Olga Valjajevá
15 věcí, které musíme říci rodičům
10 psychologických dárků od rodičů
2 komentáře
Bohužel, nikdy jsem se nedostala ani do prvního stadia…prostě s matkou jsem nikdy neměla vůbec žádné pouto…možná to bylo tím, že v nemocnici ji neupozornili, že mám špatnou nožičku, resp.deformaci tří prstů na levé noze…když to pak doma zjistila, hned ztratila mléko (čili nejsem vůbec kojená), pak myslela, že jsem poškozená i mentálně a v podstatě si ke mě nenašla cestu, tudíž jsem tu cestu ani já nikdy neměla a nehledala. Do dnešního dne je mezi námi vysoce chladný vztah, hlavně kvůli tomu, jak vedu svůj život. Bydlíme od sebe hodně daleko, mně vůbec nechybí a návštěvy jsou v plánu jenom na vyslovené přání mého partnera, který pochází úplně z jiného druhu rodiny. Nejhorší je, jak pořád prezentuje, že všechno dělám špatně a nikdy neudělám nic správně. Já ale tohle od malička ignoruji, vždy jsem měla svou hlavu a dělala věci po svém a bylo (a pořád je) mi jedno, jaký má na to, co dělám, názor. Taky momentálně jsem nevýslovně šťastná, protože v podstatě od svých 21 let (t.j. 27 let) žiju svůj sen a ona to jaksi špatně rozdýchává, že vidí, jak se pořád usmívám…je velice pokrytecká a lživá, protože partnerovi a jeho rodině nikdy napřímo neřekne, že je nemá za nic, ale přitom si to myslí (to říká jenom mně a jenom do telefonu, nikdy z očí do očí – na to nemá charakter). Hrozné, že takhle mluvím o své matce, ale bohužel: That´s life!
Děkuji za článek. Psala jste mi ho ze srdce. Tímto jsem si právě prošla a po několika měsících procházením zloby, naštvanosti, ublíženosti malé holčičky apod. konečně došla na konec cyklu a vím, že je to správně. Teď to máme konečně správně a já najednou vidím svou mámu jinýma očima, se soucitem a láskou. Do té doby jsem s ní jen bojovala a nesnášela její kritiku…moc děkuji