Dočkat se toho pravého

Kdysi jsem četla, že láska mezi mužem a ženou vzniká naráz a u obou současně. A souhlasím s tím. To, co probíhá nesynchronně, může být všechno možné, ale jen těžko z toho vyroste láska.

Můžete mi namítnout, že znáte mnoho dvojic, kde to byla ona, kdo ho tak strašně miloval a kdo ho dotlačil až k manželství, a teprve až potom, když uplynul nějaký čas, muž se náhle probral a začal svou ženu milovat. Anebo naopak muž dlouhá léta zbožňoval beznadějně nějakou ženu, která pak najednou prozřela a jeho lásku opětovala. Dovolte mi nicméně v to nevěřit. Za podobných okolností jsem spíše ochotna si myslet, že u toho druhého v takové dvojici vznikly nějaké druhotné, možná i podvědomé důvody ke změně názoru. Výhody v podobě komfortu a zajištěnosti, jistoty do budoucna, obavy z osamělosti a jiné.

Chemie, fluidum a zamilovanost vznikají a působí naráz, když se setkají dva lidé schopní vytvořit pár. Netvrdím, že je nevyhnutelné, že budou mít dost trpělivosti a tolerance, aby svůj vztah rozvinuli do skutečné lásky, ale pánbůh jim zcela jistě tuhle šanci poskytl. Prostě nenadálé, okamžité spojení. Oba to cítí, oba chápou, pro oba je to přitažlivé.

Pokud však se po prvních schůzkách začnou vyskytovat různé zádrhele typu „slíbil-nezavolal“, „řekl-nepřijel”, „esemesku dostal, ale neodpověděl“, „měsíc si náš vztah promýšlel“, okořeněné navrch výroky jako „fakt jsem celý týden dřel jak mezek, prostě jsem na osobní život neměl ani pomyšlení“ anebo „jdem s klukama hrát volejbal, pojď to rande přeložit na příští středu“ a jinými perlami, nedělejte si iluze. K ničemu to není a nic z toho nebude. A to se o podobném typu „takypartnerů“ ještě vyjadřuji slušně. V každém případě je jasné, že toho pravého mezi nimi nenajdete. Úporně a s vypětím sil byste budovala vztah s někým, kdo o žádný vztah nestojí.

Když lidé pocítí tu správnou chemii, snaží se vzájemně brát ohled na svoje city. Ten druhý z ničeho nic nezmizí, protože cítí, jak moc by vás to bolelo. Nenechá bez odpovědi vaši zprávu, protože chrání váš vztah a bere ohled na to, jak se cítíte. Nebude trvat na volném vztahu (čti na svobodném sexu) prostě proto, že nedokáže myslet na nikoho jiného než na vás. V duchu bude po celý čas s vámi a vy to vycítíte. Nebudete si dělat starosti, zda je opravdu mezi vámi nějaké spojení, protože se vám neustále bude dostávat potvrzení jeho citů a emocí spojených s vaší osobou. Bude k vám upřímný a otevřený a vy budete chtít být taky takoví.

Osobně si myslím, že se občas dostáváme do nesmyslných vztahů jenom proto, že prostě nemáme dost trpělivosti počkat na toho pravého. V mládí ještě moc nerozumíme sami sobě a nevíme tak docela přesně, koho bychom potřebovali – proto také získáváme zkušenosti, ale ne štěstí. Ve zralejším věku to s trpělivostí, se svobodou a s pocitem vnitřního štěstí už vypadá přece jen daleko líp.

Možná se zeptáte, co mají dělat ti, kdo se nedočkají ani ve čtyřiceti a třeba v padesáti, nebo i šedesáti letech jsou sami. Moje odpověď zní, že může jít o různé případy. Někdo se dal dohromady s někým, s kým mu to neladilo a všechny další možnosti prostě vyloučil. Někdo se mohl rozhodnout, že pokusů už bylo dost, zařídil si pohodlný život a spokojeně žije i sám. A ještě jiný se rozhodne, že „všichni chlapi jsou…“ nebo „všechny ženské jsou…“ a přestal vidět lidi takové, jací jsou. Různými cestami všichni tihle lidé dospěli k nepartnerskému životu.

Jsou však i takoví lidé, kteří se radují ze života v každém věku, váží si každé chvíle, každého pocitu, milují svět a lidi v něm, mají rádi sami sebe a věří, že mezi sedmi miliardami lidí, co jich na Zemi je, někde žije ten, jehož obraz se shoduje s tím, co se vtisklo do jejich hlavy. Někdo naslouchá sám sobě, na základě podvědomého nutkání se učí cizí jazyk a nachází pak štěstí v jiné zemi. Jiný píše verše, které se cestou internetu dostanou do světa a na jejich základě ho najde ten pravý. Vědecká činnost může někoho dalšího přivést na konferenci, kde dojde k osudovému seznámení… U každého je to jiný recept.

Co je nejdůležitější, věřte, že ten pravý si zaslouží, abyste na něj čekali. Vlastně – ještě jinak. Zaslouží si, abyste žili a věřili.

Lilia Achremčik