Hledám prince. Obyčejné smrtelníky prosím nerušit.

Nezpůsobilost k uzavření manželství nebo založení rodiny je často spojena s docela banální věcí: neschopností udržet blízký vztah.

Takovým lidem nikdo neřekl, že blízký vztah neznamená jenom štěstí a vzájemné porozumění, ale také velkou práci na sobě samém. Za prvé, musíme se naučit přizpůsobovat se zvláštnostem toho druhého. Za druhé, musíme stát za partnerem a podpořit ho v nejrůznějších situacích.

Pokud člověk tohle neovládá, je velmi obtížné snášet, jak se nám partner nepodobá, jak různé jsou naše představy o světě a o tom, co je v něm krásného. A co teprve zločinné neumění toho druhého číst naše myšlenky a předem plnit každé naše přání!

Dívka se například může opravdu upřímně cítit pokořená tím, že se partner nevrhá do řešení jejích problémů na pouhé pozdvižení obočí, jak to bylo obvyklé v její rodině. Tak to přece dělají všichni opravdoví muži! To ví každý hlupák!

Jinou krajností je hned se sesypat z každého návalu hněvu, ať už přepadne nás nebo partnera. (A nepropadat návalům hněvu je dost těžké, neboť důvěrný vztah znamená také spoustu vzpomínek a asociací z dětství a z vlastní rodiny.)

Kolik jen lidí je svatosvatě přesvědčeno, že se hádají pouze ty dvojice, v nichž je všechno od začátku špatně! Hádka přece znamená, že jsme si zvolili nevhodného partnera. Prostě je mezi námi příliš mnoho neshod! Radši se rozejít hned a neztrácet jeden pro druhého zbytečně čas.



V důsledku pak pokud vůbec je nějaký vztah navázán, končí velmi rychle. Pokračuje nekonečné hledání „prince“ nebo „princezny“ (nejraději s velkým „P“), toho jediného nebo té jediné, případně „té pravé“ polovice, která k nám bude doopravdy pasovat.

Což, jak se dá rozumně předpokládat, nikdy nenastane, neboť i ten nejkrásnější princ nebo princezna nám jednoho krásného dne mohou pěkně zvednout mandle :).

Variantou je také lamento nad „nesprávnými scénáři“: „Že já si vždycky vyberu špatnýho chlapa! Že já mám vždycky smůlu na špatnou ženskou! Vždycky to dopadne pod psa!“

Je nanejvýš pravděpodobné, že příčina tohoto smutného jevu nespočívá v nějaké mystice nebo snad rodové kletbě, ale v neumění naslouchat druhému i sám sobě. V tom, že raději se zabýváme vysněnými ideály než skutečným partnerem, že od něj očekáváme věci, které nám z principu nemůže nebo nedokáže poskytnout, že nejsme schopni hledat a nacházet kompromisy.

Neměli bychom tedy při první neshodě hned o překot utíkat s přesvědčením, že jsme si nevybrali toho pravého. Spíš bychom měli vyvinout jisté úsilí a zamyslet se, zda jsme si trochu nezafantazírovali a nevymýšleli neuskutečnitelné ideály. Měli bychom přijmout jako axiom, že ten druhý není povinen naplňovat naše očekávání. Teprve pak je vůbec možný dialog, jehož cílem nemá být druhého obvinit, ale pochopit.

 E. Zubová