Je mi 49. Točí se naostro, záběr nelze opakovat.

Jasně, že bych se mohla každý rok už předem děsit toho příštího čísla… 47…48…49! Ale já jsem si vybrala jinou cestu. Já se na něj zájmem a nadšením už předem těším. A říkám naprosto poctivě, že jsem se ještě ani jednou nezklamala. Každý další rok je ještě zajímavější a bohatší než ten předchozí. Další nový začátek. Pohodlně se usadím, zapnu pásy… a hurá na cestu!

Člověk si v pohodě žije, a najednou přijde den, kdy si říká – to jsem se narodil už před tolika lety..? A je vcelku jedno, kolik těch let přesně uplynulo a jestli to oslavuje rád anebo nerad. Když se zkrátka ten den blíží, je lehce nervózní, naplněn očekáváním čehosi, jeho emocionální pozadí se mění a těší se předem. Jak se ten den blíží, ubývá obvyklého klidu a do dosavadního zdánlivě nevzrušeného bytí jakoby zavane podivný rozruch.

Když přijde ten den…

Prostě nechápete, kde se najednou tohle číslo vzalo. Není to snad nějaký omyl?!? Chybí jen málo, abyste začali počítat na prstech v naději, že odhalíte nějakou chybu a že se vám v tu ránu uleví, že všechno to bylo jen nedorozumění a hloupý omyl. Bohužel však omyl nenastal a to číslo je přesné. Můžete se zkusit ještě jednou zeptat maminky: „Mami, určitě to byl tenhle rok? Nemohla to v matrice poplést nějaká praštěná úřednice a ty sis toho prostě nevšimla?“ Maminka se na vás jako pokaždé podívá s laskavým porozuměním, soucitem a něžností a obě se té otázce dáte do smíchu. Ani omyl, ani praštěná úřednice. Je to prostě holý fakt.

Říkáte si – to mě tak rozhodilo, že mi je devětačtyřicet? Ale ne. Popravdě, zas tak nový pro vás tenhle pocit není.

Úplně stejné to přece bylo, když vám bylo dvacet devět a pak o deset víc.

V devětadvaceti se mi zdálo, že život pomalu končí a já jsem ještě vůbec nic nestihla. V mém nitru všechno přímo ječelo: „Neee!“ Energie jsem měla celé moře, celý bouřící oceán, i když bych ji asi jen těžko nazvala tvůrčí. Ale nakonec jsem se naučila s ní správně nakládat a nasměrovat ji do klidnějšího řečiště.



Někdy tenkrát jsem konečně začala dospívat. Pochopila jsem, že žiju dneska, tady a teď, v téhle chvíli. A že to je všechno, co mám. Žádný druhý díl seriálu nebude. Remake je vyloučen. Všechno se točí hned naostro, bez opakování záběru. A ve stejné době jako bych otevřela ty zapovězené dveře, ke kterým se v pohádkách nesmí nikdo ani přiblížit. Jenomže neposlušné a zvědavé děti to vždycky udělají.

Co byste řekli, že za těmi dveřmi bylo? Milión otázek, po kterých z minulého života, minulých cílů, hodnot a konec konců i ze mě samotné, jaká jsem bývala, nezbylo ani stopy. Začalo období hledání odpovědí, které mě přivedlo k hledání smyslu – Kam? Proč? S kým?

Za každou, jak jsem se tehdy domnívala, nalezenou odpovědí vyvstávaly další tři otázky. Záplava knih, které člověk zhltnul, aniž by se nasytil. Rozmluvy a povídání – ty byly sice fajn, ale uspokojení mi nepřinesly. Touha po odpovědích a vědomostech mě přivedla ke studiu psychologie.

Ano, to bylo ono – díky, Vesmíre! Porozuměla jsem mnohému o sobě i o lidech a jejich vzájemných vztazích. O druzích brouků žijících v lidských hlavách, o tom, jak smýšlejí, jak je uspořádán jejich život, podle jakých pravidel si hledají přátele a spojence v hlavách jiných lidí. Bylo to moc zajímavé a nabité poznáním. Jsou to znalosti, které člověku pomáhají každý den žít, přátelit se, milovat a zejména rozumět sám sobě. Velká pomoc.

Dokud se na obzoru nezjevila moje devětatřicítka.

S vědomostmi přibývá také smutku, to je vcelku dost známá věc. A to se mi také stalo.

Vědění ve mně jen posilovalo touhu objevit smysl, ale záhy mi došlo, že s tím si sama neporadím. Odpovědi, které mě ještě včera uspokojovaly, mě dnes uspokojovat přestaly,připadaly mi povrchní a polovičaté. Chtěla jsem nahlédnout do hloubky, ponořit se do ní a zkusit v ní dýchat. Chtěla jsem, aby tu odpověď mohla přijmout a porozumět jí každá buňka mého těla.

Potřebovala jsem učitele. Takového, kterému bych mohla důvěřovat a jehož pravda by oslovila skutečně každou buňku mého těla. Potřebovala jsem kolem sebe lidi, kteří by smýšleli stejně jako já. Se kterými bych mohla mluvit o svém hledání a naslouchat jejich příběhům, přít se s nimi i společně mlčet.

Odcestovala jsem do Indie. Našla učitele. Hodně jsem poslouchala a četla, rozmlouvala s Vesmírem, dostávala odpovědi, které se mi ukládaly do duše, znovu jsem hledala. Dychtivě jsem poslouchala příběhy jiných lidí a s ulehčením jsem zjišťovala, že nejenom já jsem tak „divná“, jak si až dosud mysleli všichni moji blízcí. Vrátila jsem se jako někdo jiný. Nechala jsem si udělat tetování. Žila jsem dál. Dokonce jsem se zklidnila. Ale ne nadlouho.

Když má duše strávila všechny zkušenosti a vědomosti získané minulým hledáním, začala se dožadovat dalších. Tak jsem se ocitla v Tibetu. V těch vysokánských horách se špatně dýchá, nedá se tam spát, na jídlo nemá člověk ani pomyšlení. Jde po úzké kamenité cestičce, na níž každý krok si žádá velké úsilí, dívá se na Kailas a ptá se ho, proč ho sem volal, co mu chtěl říct a hlavně – zda konečně najde tu pravdu, kvůli které sem přišel. Byly chvíle, které mi připadaly jako moje poslední, síla mě opouštěla, ale věděla jsem, že se nevzdám. Jednou už jsem tady, takže to musí mít nějaký smysl. Mým úkolem je třeba i hrozně pomalu a s velkými potížemi, s pláčem a sotva půlkou dechu tenhle kruh projít. A dokázala jsem to. Stala jsem se ještě silnější. Děkuji Vesmíru za důvěru, kterou mi tím prokázal.

Tak uběhlo těch deset let. Můj život se zásadně změnil, žila jsem v jiných zemích, vyměnila lidi kolem sebe, nechala se tetovat.

Brzy mi bude devětačtyřicet. Proč tyhle stavy přicházejí vždycky v tom devátém roce? To je něco, co pořád nechápu.



Absolutně odmítám myšlenku, že to zkrátka je věk, kdy člověk bilancuje, ale panující stereotypy přece jen někdy proniknou brněním vrozené lhostejnosti až do mého vědomí. Já ale žádné bilancování nechci! Cítím se být člověkem na počátku cesty. Na jedné straně jsem stejně naivní, zmatená a čistá, na druhé moudrá, silná, plná zdravého avanturismu. Těším se už předem na zázrak, který se určitě stane zítra.

Kladu si stejné otázky jako před mnoha lety. Co mám dělat? Kde je moje cesta? A kam mě zavede?

Dneska už ale mám dobrou metodu: když nevíš, co dělat, udělej první krok.

A já ho dělám. Do svého nového desetiletí, které mi přinese odpovědi na mé dnešní otázky – i když to vůbec neznamená, že nevzniknou otázky nové. A které mi ukáže výsledky mých hledání, putování, pokusů a spousty začátků. Bude to desetiletí, které se stane počátkem počátků.

Tak to zkrátka je. Člověk si v pohodě žije a najednou přichází ten den…