K návratu do rodného domu často dochází v důsledku rozvodu, rodinných sporů, problémů s bydlením anebo finančních těžkostí. Je to opravdu tak špatné, když dospělý člověk žije se svými rodiči? Může být společné bydlení několika generací pokojné a pohodové?
Když dospělé děti žijí stejně jako dřív s rodiči anebo se do bývalého domova vracejí, je to obvykle vnímáno jako příznak nějakého nezdaru či ukazatel nezralosti. „Mamánek. Ještě nedospěl“, „S osobním životem to má nalevačku“, „Nějak se mu nedaří postavit se na vlastní nohy“ – tyto a podobné komentáře slyšel v této souvislosti snad už každý. Jak ukázaly výzkumy ve Spojených státech, poprvé za poslední století počet těch, kdo ještě v dospělém věku (zkoumaným osobám bylo 18-34 let) žijí u rodičů, převýšil počet mladých, kteří žijí samostatným životem. Před padesáti lety byla pouhá představa něčeho takového prostě nemožná – tehdy šedesát procent všech mladých bydlelo samostatně a těch, kdo zůstávali pod rodičovskou střechou, bylo třikrát méně. V Itálii zůstává u rodičů až devadesát procent třicátníků. V České republice bydlí u rodičů 70 procent mladých lidí ve věku 25-34 let. Důvodem je především vysoká cena bydlení, ať jde o vlastní byt nebo nájem.
V té či oné míře se tento jev stal typickým pro všechny rozvinuté země. K rodičům se rovněž často vracejí rozvedení potomci – daleko častěji jsou to ženy s dítětem či dětmi, protože na samostatné bydlení nemají prostředky.
Pro mnoho mladých dospělých lidí je domov, ve kterém vyrostli, ještě stále jediným místem, kde se emocionálně cítí v úplném bezpečí a pohodě.
„Předcházející generace opouštěla rodičovský dům v mladém věku, aby co nejrychleji unikla dohledu a vlivu rodičů,“ vysvětluje pařížská psychoanalytička Simone Korff-Saussová. „Ti, kterým je přes třicet let dneska, si uchovali těsnou vazbu na rodiče. Bylo pro ně těžké z domova odejít a tím snazší a jednodušší je pro ně návrat.“
Návrat k rodičům mívá nejenom ekonomické a sociální, ale také psychologické příčiny. Pro mnohé z těchto lidí je bývalý domov jediné místo, kde se emocionálně cítí v úplném bezpečí a pohodě. Zvláště pokud jste v dětství a dospívání měli s rodiči harmonické vztahy a vždycky jste cítili jejich lásku a podporu. Tato šťastná mladistvá zkušenost, pokud ji nedokázali přenést do nového, samostatného života, může u mnoha mladých lidé vést k rozčarování a zklamání z partnerského života, a tak způsobit, že se třeba i dočasně, ale buď jak buď vrátí pod rodičovská křídla.
Takže se vracejí, jenomže už „do jiné řeky“. A i tady vzniká možnost zklamání, a to jak na jedné, tak na druhé straně. Rodiče mají jistě své dítě stále rádi, může však vyjít najevo, že teď žijí s pocitem neplánované cizí přítomnosti, jakkoli jsou natolik taktní, že o tom nemluví. Zvláště pak tehdy, byl-li návrat domů spojen nejenom s neúspěchem po osobní stránce, ale viditelný není ani žádný úspěch v oblasti profesionální.
„Současní rodiče počítají se sociální úspěšností svých dětí a v případě jejich nezdaru pociťují i jakousi vlastní vinu,“uvádí psycholog Bernard Beberovich. «To je samozřejmě zátěž pro obě strany.“ Julia, která se do rodičovského domu vrátila ve svých šestatřiceti letech, vzpomíná: „Když jsem žila u matky, každý den jsem slyšela otázku: ‚Tak co, hledala jsi dneska práci?‘. Bylo to nesnesitelné, i když jsem moc dobře chápala, že maminka dává tímto způsobem najevo svoji starost o mě.“
Abyste nepohřbili svůj osobní život, radí psychologové nezůstávat u rodičů déle než půl roku.
Pokud jste se do rodičovského domu vrátili, vypracujte spolu s rodiči nová pravidla soužití. Vymezte si teritorium, rozdělte povinnosti a stanovte podíl finanční účasti na chodu domácnosti a hrazení komunálních a jiných služeb.
A i když nemáte žádný příjem, můžete rodičům pomoci prací – něco udělat, uvařit, opravit, zapojit internet. Důležité je, abyste si byli vědomi, že se nevracíte k sobě domů, ale do domácnostia svých rodičů. Musíte se tedy chovat jako zodpovědný dospělý člověk a ne zkažené dítě nebo věčný student.
Oobní prostor. Naše byty jednoduše nepočítají s podobnou formou spolužití, kdy pohromadě spolu žije několik generací. Tím spíše když pod jednou střechou spolu bydlí dvě dvojice. Podle názoru psychoanalytičky a sexuoložky Catherine Blandové takové komunální bydlení velmi komplikuje sexuální soužití obou párů. Stísněný prostor omezuje projevy citů a v podstatě neumožňuje harmonické vztahy.
Abyste úplně nezničili svůj osobní život, bez ohledu na to, nakolik harmonicky se utvářejí vaše vztahy s rodiči, psychologové radí: „Půl roku společného bydlení, ne však více. Je to doba dostatečně dlouhá k tomu, abyste se dali dohromady a vyléčili si rány, které jste utrpěli.“
Igor Ebanoidze
Jak naučit dítě, aby se nestydělo za svoje tělo
3 důvody proč žádat dítě o prominutí když nemáme pravdu