Mateřská úzkost a hněv zbavují děti síly

Tento text je určen především rodičům, zejména maminkám, protože se bude zabývat tím, jak pociťovat skutečně upřímnou lásku k dětem ve chvílích, kdy jejich chování není dvakrát pěkné, a také o tom, co nám schopnost i v takových situacích upřímnou lásku cítit přináší.

Úvodem musím konstatovat, že svým založením jsem nikdy neměla sklon propadat nekritickému rozplývání se nad dětmi jako nad „zázraky přírody“. Proto velice dobře chápu stav mysli těch rodičů, které popadá běs z dětského fňukání a otravování, které unavuje nepozornost nebo věčná zapomnětlivost jejich dětí a nepořádnost a neorganizovanost jejich potomků je prostě nenechává v klidu…

Naštěstí mi však vždycky bylo jasné také něco jiného. Že totiž od každého dítěte se dá očekávat pouze to, čím dítě právě v té chvíli skutečně je. V žádném případě nemá smysl věřit, že se dočkáme něčeho, co od něj očekává okolí. Kdybyste chtěli změnit chování dítěte, museli byste změnit to, co cítí, co si myslí a co umí. Jak toho však může dosáhnout rodič, kterého nedokonalé chování jeho dítěte vzteká a strašně rozčiluje? V podobném stavu není dobré se přibližovat ani ke zvířatům – každý pokus o drezuru by mohl dopadnout velmi nedobře. A je-li řeč o výchově, platí to stonásobně.

No – a tady by se snad mohly hodit moje rady.

Za jednoho temného podzimního večera jsem na autobusové zastávce čekala na svoji pubertální dceru. Měla se vrátit z nějaké skejťácké akce dětí o dva tři roky starších než ona, kterou pro ně pořádal magistrát v centru. Počasí bylo větrné a syrové a telefon mého drahouška samozřejmě mlčel, což se stává. Netrpělivě jsem pátrala mezi cestujícími každého dalšího autobusu a jak se stále opakovala situace, že se známá tvářička mezi nimi neobjevila, začínalo to ve mě pomalu, ale jistě vřít.

– Ta si fakt vůbec neváží toho, co všechno jí dovolím! Ráda bych věděla, komu v jejím věku doma dovolí do takové hodiny být na nějaké akci, i když je to oficiálně organizovaný podnik?! Já jí to dovolila a ona si nepřijde včas!



Zdálo se mi, že čas neuvěřitelně rychle běží a obavy začaly ještě vyostřovat moji naštvanost. V hlavě jsem si skládala dlouhosáhlé obviňující řeči – a já dovedu neúprosně argumentovat! Pak jsem začala přemýšlet, co všechno dceři do budoucna „výchovně“ nedopřeji (plán pomsty). Ustavičně mě napadaly všelijaké jiné případy, kdy jak se patří neocenila mou rodičovskou shovívavost a vstřícnost. To vše během asi deseti – dvaceti minut. Až jsem si najednou položila jednoduchou otázku, která člověku vždycky velmi spolehlivě pomůže uvědomit si přítomnou chvíli: „Co teď vlastně cítím?“

– Vztek!

Dítě má zpoždění. Možná, že se mu něco přihodilo. Má nějaké problémy. Jestliže ano, znamená to, že právě v této chvíli potřebuje cítit jistotu a zaštítěnost. Je to přece náš vnitřní stav, co vytváří realitu kolem nás. A co já jí v takové situaci ze svého mateřského srdce posílám?

– Ránu pod pás!

Matčina úzkost a hněv VŽDYCKY zbavují dítě sil! Že zrovna mě to není jasné..!

Uvědomila jsem si, že se chovám stereotypně a prostě hloupě. Jestliže si přejeme, aby se někdo co nejrychleji vrátil domů, ať je to dospělý anebo dítě, musíme jeho směrem vyzařovat lásku a radost a ne vztek a naštvanost!

Udělat to je docela jednoduché: stačí si vzpomenout nebo rovnou představit toho člověka, jak je šťastný. Se všemi vizuálními podrobnostmi, s pocitem radosti nad ním a vděčností za to, že se v našem životě vůbec vyskytuje a můžeme ho mít rádi.

Tenkrát jsem se rovnou tam, na té mokré a větrné zastávce, bez rozmýšlení pustila do vizualizací. Viděla jsem svoji jásající dcerku na školním pódiu, když jejich družstvo vyhrálo vědomostní soutěž, doplnila jsem tuhle vzpomínku „záběry“ z akvaparku, sfoukáváním svíček na narozeninovém dortu a jeho krájením… a najednou jsem uviděla svoji holčičku, která vyskočila z autobusu a s jásotem se ke mně vrhla: „Naši vyhráli!“ S ulehčením jsem si oddechla, pevně jsme se objaly a kráčely domů.

Po cestě jsem si dceru doslova užívala. Její zářící oči a kolem hlavy poletující neposedné kadeře, vzrušené a překotné líčení podrobností soutěže skejtařů… a v duchu jsem si říkala, že bych ji snad přece jen nějak měla upozornit, že měla skoro půlhodinové zpoždění. Nechtěla jsem jí ale kazit radost, to by mi připadalo jako vyložený podraz. A co si budeme namlouvat, můj vztek už také vyprchal. Navíc jsem si uvědomovala, že je zcela evidentní, že pro ni je moje velkomyslné svolení k tomu, aby se zdržela až do tmy pouhým důkazem mé rozumnosti, ne nějakým „douškem svobody“. Což je mimochodem naprosto typické pro dnešní děti – něco takového berou jednoduše jako něco, co tak má být a nijak se neostýchají počítat ještě s něčím větším. Proto jsem jí prostě vyprávěla, k jaké metamorfóze u mě došlo během té doby, co jsem na ni na stanici čekala. Jak jsem se z navztekané mámy proměnila v anděla strážného, a jak to všechno dobře a krásně dopadlo.

A víte, co mi dcera odpověděla?

„Teda, mami, jsi fakt dobrá! Tak naštvaná jsi mě dokázala pochopit! Strašně moc ti děkuju a budu se snažit, aby ses víc už nemusela bát ani zlobit.“



Od té doby uběhly dva roky a já jsem skutečně dosud neměla důvod k rozčilování — dcera má mobil po ruce, je se mnou vždycky „ve spojení“, a to nejen co se týká včasných návratů. Když se změní vnitřní stav jedné ze stran, nevyhnutelně se také mění chování druhé strany.

Jestliže je rodič ve chvíli typické konfliktní situace (počínaje dětským vztekáním až po názorové výměny s pubertálním potomkem) schopen si v duchu představit své dítě šťastné a působící mu – to jest rodiči – radost, k žádnému konfliktu nedojde. Pro sebe zcela nečekaně totiž náhle uvidíte situaci z jiné stránky a kompromis se najde sám o sobě. Funguje to v nejrůznějších situacích, v jakémkoli věku.

Je však třeba se připravit:

• Na papír napište nejméně 15 bodů jako odpovědi na otázku: „Co ve mně vyvolává radostné pocity, když pozoruji své dítě, jaké jeho vlastnosti, zvláštnosti, jaké jeho jednání?“ Například představivost nebo absence pomstychtivosti, to, jak legračně pohybuje prsty u nohou, že má rádo zvířata, dělá legrační ksichtíky atd.
• Představte si několik situací, v nichž vaše dítě prožívá radost a štěstí – když skáče na trampolíně, hladí štěňátka, raduje se z vánočních dárků… Hlavní je, aby pro vás samotné bylo radostné to v myšlenkách vidět. To znamená, že představa dítěte musí být taková, aby pro vás bylo zcela přirozené a snadné pociťovat vůči němu ty nejněžnější city. Dobře si tyhle situace“prohlédněte“, zapamatujte si veškeré jejich okolnosti i „kulisy“, vůně, zvuky. Čím jasnější bude vaše předem připravená představa, tím snazší bude s její pomocí vytěsnit negativní emoce, které se vás v konfliktní situaci zmocňují, a konec konců zlikvidovat i sám obvykle nastávající konflikt.
• Vždycky když jste vůči dítěti dobře naladěna, když mezi vámi panuje shoda a pohoda, objímejte ho, usmívejte se na ně, pohlaďte ho, ŘÍKEJTE MU, jak ráda ho máte. Nestyďte se! Na tohle vždycky a velmi často musíte mít čas, i když nádobí není umyté a boty se válejí nevyčištěné před botníkem. Malé dítě potřebuje tyto vaše projevy lásky, potřebuje doteky a ujišťování, že je milováno, zcela nezbytně. Je to jeho jistota a záštita. Je to základna, ze které bude vycházet po celý svůj život. Je to zdroj sebedůvěry a přesvědčení, že je hodno lásky. Projevujte svou lásku a ponechte dítěti prostor, aby na ni mohlo odpovědět svými skutky. Nejen že tím podporujete jeho sebedůvěru, ale učíte ho také lásku projevovat. A nenahraditelným způsobem upevňujete váš vzájemný vztah.