Podvedls ji s jinou ženou. K rodině ses vrátil za měsíc: „Odpusť, musel jsem se zbláznit“. Odpustila, vzala tě zpátky. A po půl roce začala mluvit o rozvodu: „Já takhle dál žít nemůžu, Vašku, hrozně mě to ničí. Už nemůžu“.
Ty teď mlátíš hlavou do klávesnice a píšeš všem přátelům na Facebooku: „Co s ní mám dělat? Sama souhlasila, že to zas dáme dohromady. Normálka jsme žili, začali jsme znovu od začátku. A teď, po takový době, mi to najednou znovu cpe a rozhodla se, že to dál nejde. Proč?“
Nejspíš se v ní probudila lidská důstojnost a pochopila, že jako dřív žít zkrátka nedokáže. Ty sis nic takového neuvědomil, a proto se teď rozčiluješ: „Kde je jaká logika? To se snad celou tu dobu cítila ukřivděná?“
No ano, cítila, Vašku. Tví kamarádi tě můžou podporovat jak chtějí: „Každej kohout má víc slípek, ale jenom jeden dvorek“, ale nevěra, to je zrada. Je to ta největší rána svazku muže a ženy.
Proč rozvědčíci, partneři v byznysu nebo přátelé smějí ocenit zradu jak náleží, ale tvá žena to právo mít nemá? Snad jen proto, že jsi přišel s kytkou a: „Pojď na všechno zapomenout, drahoušku“? Zničená, šokovaná, ze starého zvyku se tě tehdy podvědomě přidržela jako toho nejbližšího a v té chvíli opravdu cítila úlevu: „Dobře“. Ale každý další okamžik vašeho života si všechno pamatovala. Na nůž v zádech člověk těžko zapomíná, Václave.
„Nevěřím mu. Usmívá se třeba, pije se mnou kávu, dotýká se mě, říká mi „miláčku“, ale já si myslím jediné: „Zrádce“.
To mi vyprávěla žena, která prožila něco podobného. „Vždyť on mě normálně podrazil! Byla jsem úplně ochromená, v šoku, nedovedla jsem si představit, co bude, doufala jsem, že to bude snazší, když se vrátí… To se teď před ním mám svlékat a říkat „ach, drahoušku“, když jsem ho vzala zpátky…? Já to nedokážu!“
Tahle žena o rozvod nepožádala, ale také nezačala potlačovat svůj hněv jen kvůli tomu, aby zůstala vdaná. Rodina se přesto nerozpadla. Manžel snášel její slzy, její hysterické scény a obviňování. Nejen že to snášel, dával jí každým svým hnutím najevo, že její city chápe, že má na takové výlevy právo. Znovu si vybojovával její důvěru. Aby si jeho žena byla jistá, že ji už nikdy neopustí. Ať se stane cokoli. Dokonce i kdyby mu to svoje „stejně ti nevěřím“ opakovala až do smrti.
Ale ty, Václave, sotva se tvá žena zmínila o bolesti, kterou jsi jí způsobil, jsi začal vrčet: „Jak dlouho to ještě budu poslouchat?“ A vztekle jsi jí připomínal, že jste se přece domluvili na všechno zapomenout a ona už zase začíná! Vyčítal jsi jí, že máš znovu a znovu poslouchat její výčitky. Chtěl jsi žít, jako by se vůbec nic nestalo.
Jenomže ono se stalo, Václave. Pokud chceš vaše manželství zachránit, uznej to. Přiznej to sám sobě. Pohlédni do tváře neštěstí, které jsi sám způsobil. Plač s tou, která tě nenávidí i miluje. Kaj se. Klekni před ní. Jednou a znovu a ještě jednou a tisíckrát, když to bude třeba.
Pečovat o těžce zraněného, vidět jeho utrpení a slyšet jeho hořké otázky: „Jak jsi to mohl udělat?“ není lehké. Sukničkáři to obvykle nezvládnou. Ale ujišťuju tě, Vašku, že jinak o ni přijdeš. Prostě tvá žena zmizí, už nebude. Zůstane jakási cizí ženská, která tebou opovrhuje a žádá o rozvod. Proč by měla žít s někým, kdo je jí cizí?
A nezapomeň, že i zhojená jizva nikdy úplně nezmizí. Ještě po deseti letech ji oba sem tam pocítíte. A ještě za dvacet let, až si bude prohlížet fotky z roku 2013, ji zabolí: „To byl ten rok, kdy mě podvedl“. Jsi na to připravený? Určitě? Pak ti přeju všechno nejlepší. Budete ještě šťastní, uvidíš.
N. Radulová
P.S. Když „rozvědčíci, partneři v byznysu nebo přátelé“ přesně a bez dvojsmyslů (přičemž zdaleka ne vždy kabinetními výrazy) vyhánějí zrádce ze svého života bez práva návratu, nikoho kolem nich ani nenapadne jim domlouvat a naznačovat, že snad něco dělali tak, jak neměli, že si vlastně sami jaksi říkali o to, aby se domněle slušný člověk najednou změnil v ničemu, který jim vrazil kudlu do zad.
A už vůbec nikdo nezkouší radit jim, aby se pěkně vyfešákovali, nasadili široký úsměv, připravili pro svého zrádce romantický večer při svíčkách a v jeho podlosti aby hledali svou vlastní vinu.
Avšak v záležitostech rodinných široko daleko všichni, nejen známí, nejen takzvaní dobří rádci, ale i profesionální psychologové s hromadou diplomů a certifikátů žádají od ženy (ano, obvykle právě od ženy), aby nejenom zapomněla, že má „v zádech kudlu“, ale aby tu kudlu navíc ještě ozdobila koketní mašličkou. A ještě s ní v zádech aby zhubla, vypadala mladší, změnila účes a co nejdřív si ujasnila, „co dělala špatně“.
A její Václav se bude urážet, protože přece: „Jsme se domluvili, že na všechno zapomenem, ale ty už zase začínáš! Proč mám znovu poslouchat ty tvoje výčitky?“
Nevěru bych nerozdýchala. Než abych sama žila v bolesti, kterou bych přenášela na partnera a děti, radši bych se rozvedla. Dala bych šanci nového života sobě, partnerovi i dětem.
taky bych neveru nerozdychala,jak bych mu mohla verit,bez duvery neni dobre manzelstvi
perfektne napísané, platí to aj o zamestnaní, keď Ťa prepustí človek, ako opisuje článok „ničema“ , keď to vôbec ale že vôbec neočakávaš. Čistý zmrd. perfektne výýýstižne sa stotožňujem s textom. Vďaka.
Zdieľam
Kolik bolestných pocitů se dá vyjádřit slovy. Ztotožňuji se s každou myšlenkou autorky. Krásně napsáno, děkuji.
Nevím, ale není správně jméno autorky I.Radulayová?
Dobrý den, autorkou je Natalia Radulova. Překlad a adaptace – ProNáladu.cz
Podle mého názoru je vždy vina na straně obou, ať z větší, či menší části a je naprosto jedno, který z partnerů je ten co podvádí…
V žádném případě neříkám, že nevěra je správná, ale záleží i na druhu nevěry, já (sama za sebe) bych se rozhodně zamýšlela, proč k tomu měl partner důvod, jestli vedl paralelní vztah nebo šlo o „jednorázovku“ a v případě „jednorázovky“, jestli chci s tím špatným zahodit i všechno dobré.
Odsoudit je snadné, neříkám, že se u obou pohlaví nenajdou bezcharakterní lidé, ale i Ti charakterní mohou občas selhat…
Mým názorem je, že k podvádění dochází například z důvodu: že o sebe druhá strana mohla přestat dbát, přestala se věnovat svým zájmům a veškerý čas zaplnila partnerem, postupně přestala být sexuálně aktivní nebo třeba chorobně žárlí (zmíněné platí jak pro ženy, tak pro muže).
Zažila jsem vztah, kde byl partner extrémně žárlivý i vztah, kdy mě partner podváděl na každém rohu, a to bezdůvodně v obou případech, ani v jednom případě není o co stát, „sukničkář“ byl ale mnohem snesitelnější.
Popsala jsem tu pouze svůj názor a jiný úhel pohledu (pro Ty, kteří by se na mě chtěli sesypat jako vosy)
Všem přeji krásné, naplněné vztahy, plné tolerance, důvěry a vzájemného pochopení, Adrianna
Jednostranny pohled
Presne tak… zazila som to sama. Pokial ten chlap sam nebojuje a znovu ziskanie dovery a len vrci tak to nema zmysel
Karel je odsouzen. V pořádku. Je tu nářek pouze jedné strany. Byl opravdu nevěrný? Než někoho „pošlu k ledu“ chtěl bych slyšet i jeho příběh. Pak bych si je rád vyslechl oba najednou. A i tak bych se zdráhal učinit jednoznačně nekompromisní závěr. Nehledě, že mi tento „dopis nevěrnému manželovi“ přijde být dost zmatečný a jako dopis konkrétní osobě to vůbec nevypadá. Každopádně vím, že nevěra je špatná, ale ten příběh tady je poněkud „zvláštní“. Asi nejlépe se tu vyjádřil(a) pisatel(ka) ADRIANNA. Prostě tomu tady na nějaký úsudek a hodnotný příběh toho ještě mnoho chybi.
Najděte mi člověka, společenství, národ, instituci, organizaci, tedy kohokoli, kdo chyby nedělá.
Tak proč se tohle chce v manželství, když víme, že to prakticky není reálné už z toho pohledu, že součástí je člověk jako tvor omylný? Klidně si řekněme, že muž je omylnější než žena a dodejme, že do manželství překvapivě vstupuje každý z nich s rozdílnými představami. Jak potom chtít hodnotit manželství jen z pohledu jedné strany, a jak to udělat objektivně? Že třeba oba zachovali věrnost? Ale to je pro hodnocení manželského svazku dost málo, nemyslíte?…
Lidé sotva odrostou, prakticky o životě ještě nic nevědí a už po nich chceme takový absolutní závazek a krutopřísně je trestáme, když selžou? Už Tě nikdy nechci vidět, zničil jsi mi život, který jsem si vysnila, zkazil jsi život i dětem (které tomu vlastně ani nerozumí), je to pro mne konec všeho atd…
NEchci se nikoho dotknout, ale když se lidé v manželství chovají egoisticky, tak to zkrátka nebude fungovat a právnická profese bude mít stále o výdělky postaráno…takže proč existuje mezi lidmi tak moc právníků?
Protože člověk je tvor omylný…a dělání chyb ho manželství neodnaučí, zvláště, když ve druhém nenajde parťáka, který by mu pomohl chyby neopakovat třeba nastavením zrcadla nebo ho alespoň podržel…
Člověk není stroj. Člověk je nadan vyttvářet vztahy. Běžně se stává, že člověk, ať žena či muž narazí v životě mnohokrát na sittuaci, že se potká s ideálem a pokud ideál opětuje city, není problém být nevěrný!. A takové příležitosti nastávají denně. Jde jen o to nezbláznit se. Co oči nevidí, to srdce nebolí!