Moudrý člověk, který už prožil pořádný kus života, moc dobře chápe, že je třeba žít každý jediný den a radovat se z každého svého přání. Protože jak léta jdou, je těch přání bůhvíproč pořád míň a míň…
Před mnoha lety, když ještě byla naživu moje moudrá babička, věšely jsme jednou před Velikonocemi s maminkou na okna nové závěsy. Bylo to tehdy módní provedení s krátkými příčnými závěsky nahoře, zdobené to bylo střapci, kanýry a vší podobnou parádou. Za žádnou cenu nechtěly držet na garnýži, pořád nám padaly na hlavu, my jsme nadávaly, tahaly se s nimi, smály jsme se a znovu to zkoušely… Babička se na nás dívala a pak nám řekla nám jednu úžasnou věc…
Slova moudré babičky.
„Ještě docela nedávno bych skákala radostí až do stropu, kdybych takové závěsy měla,“ řekla babička, „ale dneska po nich vůbec netoužím… Ona ta touha odchází, holčičky moje. Načisto mizí každá touha. Po všem. Po věcech i po lidech…
Tak věci dělejte, dokud po nich ještě toužíte. Utrácejte penízky za hlouposti, nešetřete! Hlouposti vám udělají radost, ale nasyslené peníze ne. Na co šetřit? Na pohřeb? Ještě se nestalo, že by někoho nepohřbili… Radujte se, dokud to umíte. Milujte, dokud o to stojíte…
Přijde doba, kdy ani po cizím teple nebudete toužit… Nic už nebudete chtít. Příroda to tak asi schválně zařídila, aby lidi odcházeli klidněji, abychom nelpěli ani na tom harampádí, ani na lidech…
Já už jsem připravená odejít… A kdybych se teď mohla vrátit do vašich let, žila bych každým jediným dnem a radovala bych se z každého přání… “
Babička už s námi dávno není. Ale já žiji přesně podle jejích slov: každým jediným dnem, s radostí z každého svého přání…
Lilia Grad
A co když jsem manipulátorem já?
Tělo je jako planeta. Je jako země.