Nevěděla jsem, že lásku je třeba zrcadlit

Příběh slepeného štěstí.

Vyrostla jsem v rodině, ve které se láska dávala najevo pomocí rozkazovacího způsobu sloves jíst a oblékat se. Nestěžuju si, ani se tím nechlubím, prostě to konstatuju. Dospělí kolem mě si nepotrpěli na doteky, objímání a pusinkování a neříkali si milá slova. Záleželo jim na tom, abych byla sytá, přiměřeně oblečená a dělala včas úkoly.

Nevěděla jsem, že to může být a bývá i jinak. Ani jsem to netušila. Vyrostla jsem zkrátka podle takového scénáře. Bez ponětí o tom, že láska může být synergií laskavých slov a něžných obětí. Byla jsem v tom šťastná. Obyčejným dětským štěstím. Dětské štěstí na rozdíl od dospělého je bezvýhradné a nezabývá se analýzou toho, co se děje… Protože je veselo. Protože támhle je ptáček. Protože máme pohádky. Protože svítí sluníčko. Říkám tomu „být nabitá dětstvím“. Uvnitř pořád cítíte nadšení. To je dětství.

Budoucí manžel měl historii docela jinou. Rodiče se dlouho nemohli dítěte dočkat. Když byli na vrcholu zoufalství, dítě konečně přišlo. Narodil se malý chlapeček, kulaťoučký a roztomilý a oni ho zavalili přívalem lásky. Jeníček se koupal v paprscích rodičovské přízně, byl laskán, pusinkován, hýčkán v náruči. A tak vyrůstal jako milovaný střed veškerenstva po celých pět let a potom náhle všechno skončilo. Narodil se mu bratr. Proudy něžnosti zaplavily novorozence.

Jeníček načisto ztratil hlavu. Cítil hrozný stres. Pokoušel se pochopit, co se stalo. Udělal něco špatného? Rozbil náklaďák? Už to neudělá… Rodiče se měli co ohánět, tonuli v mizérii krizových let. Měli jen malý pokojík, dvě malé děti a životní potíže nelítostně pohlcovaly jejich mladá léta, čas i síly. Pusinky teď Jeníček dostával jen někdy, bráškovým prostřednictvím. Přesto však v rodině panoval kult dětí a jejich úspěchů.

Za dalších pět let se narodila sestra. Jeníčkovi bylo deset a byl donucen předčasně dospět. Dobře se učit, pohlídat bratra a chodit na procházky se sestrou. Za tuhle dospělost se mu dostávalo odměny v podobě sice letmého, ale přece jen láskyplného pohlazení, unaveného mámina obětí a tátovy ruky, která prohrábla jeho nestříhanou kštici.

Tak Jeníček rostl a pociťoval ostrý nedostatek lásky a když ještě víc dospěl, hledal u dívek úporně onu ztracenou něžnost. A tehdy mu osud, jako by se mu vysmíval, přivedl do cesty mě. Já byla zahalena do nedobytného zasmušilého hávu, zamčena před lidmi na všechny zámky a závory. Jeníček to bral útokem. Probíjel se vpřed. Bojoval. Obklopil mě péčí vyjadřovanou slovy i skutky. Nesnažila jsem se to oblíčení protrhnout. Vzdala jsem se. Dovolila jsem, aby mě políbil.

Jeníčkovy záměry byly seriózní. Přivedl mě ukázat rodičům.

Ahoj, Lucinko – pozdravila mě jeho matka. Pojď dál. My už vás s tatínkem čekáme. Hned přijdou Janička s Petříkem a budem obědvat.

Byla jsem z toho paf. Myslela jsem, že jména, stejně jako oblečení, tak nějak dospívají společně se svým nositelem. Ve dvou letech se ještě dá běhat v punčocháčích, ve dvaceti už je třeba koupit oblek. V dětství jsem mohla být Lucinkou, ale teď by to skoro chtělo dospělejší tvar jména. Proč Lucinka? Posléze jsem pochopila: tato rodina představuje území zdrobňujících láskyplných přípon. Tady jsou všichni Lucinkami, Jeníčky, Janičkami a Petříky, tatínky a maminkami.

Vešla jsem do pokoje. Na zdech visely diplomy dětí. Za čtvrté místo. Za páté. Za účast. Za vítězství… Děti v soutěžích většinou nevítězily, jenom se zúčastnily, ale rodiče nadšeně viděli vítězství v samotném faktu účasti a s potleskem hned věšeli zarámovaný diplom na zeď. Znovu jsem se musela divit. Mé staré diplomy za vítězství v různých Olympiádách byly v nejlepším případě dávno někde v zaprášených krabicích. Mě se doma velice báli přechválit, takže mě pro jistotu nechválili vůbec. A tadyhle rostou tři přechválení a zdá se, že docela normálně, bez následků. Úplně obyčejní, perspektivní potomci.

«Asi to zkrátka bývá různé!» – usoudila jsem hluboce a možná poprvé v náznaku zapochybovala o dokonalosti svého životního scénáře.

Začali jsme s Jeníkem spolu žít. Každou chvíli mi říkal, jak jsem hezká. Dřív jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, jestli hezká jsem, nebo nejsem. A najednou… Nedokázal projít mimo mě, aniž by dal najevo své nadšení. Díval se na mě uchváceně, objímal mě a nedokázal uvěřit tomu štěstí, že mě má. „Asi jsem doopravdy hezká“, usoudila jsem a starostlivě jsem se na sebe dívala do zrcadla. Abych ten dojem posílila, vzala jsem si minisukni a obula lodičky.

Říkal, jsem nadaná. Tušila jsem, že v něčem možná má malinko pravdu, ale jen tak náznakem, nic velikého. Jeník byl totiž nadšen jakýmkoli mým projevem. Verši, články, tancem nebo písní… Dobře, ještě snad ty tři první body. Ale písně – já nemám sluch! Naprosto žádný. Podezírala jsem muže z jisté zaujatosti a subjektivismu. Ale už jsem se nepřela. No ano, tak jsem nadaná.

Říkal, jaké měl se mnou štěstí. Že mi děkuje, že jsem si ho vyvolila. Každý den jsem přivykala myšlence, že jsem hvězda. Mým posláním je zářit. A jeho posláním je mi tleskat. Je to pěkná myšlenka, snadno se na ni zvyká. Je laskavá, příjemná tělu i duši. Vznášela jsem se životem v obláčku jeho nadšení.

Ani mě nenapadlo, že by snad Jeník taky potřeboval potlesk. Že na něj čeká. Že doufá. Proč? Hvězdy přece divákům netleskají… Bez něžnosti a lásky se dá docela slušně žít. Já jsem tak žila. Celých svých prvních dvacet let… Nevěděla jsem, že lásku je třeba zrcadlit a stonásobně vracet. Obrazně řečeno na „Mám tě rád“ je třeba říci alespoň „Já tebe taky“, nikoli „Já vím“. A jako odpověď na „Jsi tak hezká“ je dobré říct: „Ale vždyť ty jsi taky moc pěkný“, určitě ne „Ano, dík“.

Čas plynul. Po třech letech byl Jeník ze samého čekání celý zoufalý. Ruce si utleskal málem do krve. Pak začal potlesk utichat. A přitom já jsem zrovna v té době v sobě už hvězdu uznávala. Chytila jsem své nadání takříkajíc za ruku. Dala jsem mu výraz. A hrozně jsem se divila, že manžel nějak podléhá splínu a podrážděně prská. Vždyť má vedle sebe hvězdu! Vyvolila si ho! Co by ještě chtěl? Jeho slábnoucí nadšení jsem mu oplácela scénami. Nechtěl by se trochu probudit, projevit aktivitu? Nevidí, že jsem roztáhla křídla, že letím? No, jak jsem krásná, řekni, jak mi to v letu sluší, co mlčíš? Jenomže jeho už potlesk nebavil. Začal se dívat jinam.

Doma mu hvězda chodila v županu a jedla pečené kuřecí stehýnko rovnou z pekáče. Jakoby svůj vlastní obraz v předsíni svlékla a při odchodu ho zas oblékala. A někde tam, na té velké scéně života pak stála s rozpřaženýma rukama a rozdávala energii. Načež se přivlekla unavená a podrážděná domů. Muž by ji měl zahřát, nabít láskou, utěšit. Přinést jí čaj, zakrýt měkkým plédem a vzdychat: „Ty jsi tak skvělá!“ Za to by byl odměněn županem a kuřecím stehýnkem.

Jeník pochopil, že se zmýlil. Že jsem nenašla tu jeho ztracenou něžnost, že mu ji vrátit nedokážu.

Jednou jsem, celá pěkná, chytrá a nadaná, přišla domů a uslyšela prázdnotu. Nikdo nenatáčel vodu a nestavěl na čaj. Nikdo nechystal benzín nadšení, aby ho nalil do benzínové nádrže mého nadání. Tehdy jsem se zachovala jako skutečná žena. Urazila jsem se. Jak jen mohl? Nevděčný, nezodpovědný člověk! A to tvrdil, že mě miluje! Lhář jeden! Cítila jsem zlobu. Touhu se pomstít. Pomstím se mu svým úspěchem!

Půjde po ulici a na každém rohu uvidí plakát s mou podobiznou. V rádiu budou avizovat mé vystoupení. Zapne televizor a tam budu já. Okouše si nehty až k loktům a bude prosit, aby se mohl vrátit. Ale já řeknu NE. Mám svou hrdost. Zradu neodpouštím.

Čas běžel. Upadla jsem naplno do tupé deprese. Prázdná benzínová nádrž odmítala cokoli tvořit bez dolití pohonných hmot. Netancovalo mi to ani nepsalo. Jenom jsem ležela tváří zabořená do polštáře. Trpěla jsem. Propadala stále hlubšímu splínu. Až jsem náhle uviděla svého muže. Byl tu. Slyšela jsem ho. A dala jsem se do pláče. Kousala jsem si nehty až k loktům a prosila, aby se vrátil.

Naučím se, určitě se naučím něžnosti. Budu ti ji vracet, jak náleží, jenom mi ještě jednou uvěř. Prosím, prosím, prosím!

Začala jsem se učit svého muže milovat. Být jím nadšená. Chválit ho a vynášet do nebes. Odívat svou lásku do slov a skutků. Do esemesek, obětí a pletených svetrů. Do ranní horké kávy a zakrývání plédem, když usne, do sledování jeho nálad. Do „Pojď jíst, večeře je hotová“ nebo „Dej mi to, já ti to vyžehlím“ a „Ne, lepší bude kravata“. Do „TY JSI ZE VŠECH NEJLEPŠÍ“.

Toto je příběh s hepyendem. Je o „Srdci se nedá poroučet“. O slepeném štěstí. O „Mám tě rád – ne, to já tě mám ráda!“ O dících za den, o dících za noc, za syna a dceru. Hlavně však je o tom, že lásce je třeba se učit. Obětavě a s nadšením. A děkovat Bohu za tu možnost a vždycky radostně spěchat na tenhle předmět do školy života.

Pak se podaří všechno. I ztracená něžnost se najde a znásobí se šťastnýma očima našich dětí, které rostou podle toho správného životního scénáře. A až dospějí, darují svým šťastným potomkům stejnou lásku.

Koncentrace štěstí kolem dokola poroste přímo živelně. Lidé se budou jeden na druhého usmívat. Protože je veselo. Protože támhle je ptáček. Protože máme pohádky. Protože svítí sluníčko.