Nikdy nikoho nevyhánějte

Jaké to asi může být, cítit se jako něco pohozeného u cesty, být vyhození, vyškrtnutí, zablokovaní. Když se člověk dusí hořkým nepochopením a pocitem křivdy.

Stává se to občas, že vás někdo prostě vykopne ze svého života, vyškrtne z přátel, zablokuje vám přístup. A do vzduchu kolem vás jako by ještě přidal špetičku jedu – natolik je i zdálky cítit jeho nenávist a ignorace. Ti, komu se tohle stalo, dobře vědí, jaké to je, plakat až jsou oči celé krvavé, nebo se naopak během vteřiny proměnit nechápavým úžasem v sochu, ztuhnout uprostřed ulice, uprostřed svého života a nemoci se pohnout.

Když vás někdo ze svého života prostě vyžene.

„Copak se může ke mně takhle chovat,“ říkáte si a rozmazáváte si svou křivdu po tvářích. No, jak je vidět, tak může. Někomu to dokonce působí přímo sadistické potěšení. Co v takovém případě dělat?

Vzít ze stolu první věc, na kterou vám padne pohled. Chleba, hrnek, cigaretu. A něco s ní udělat. Sníst kus chleba, hrnek umýt, zakouřit si. Sedět, dívat se do prázdna a přemýšlet. Ale ne proto, abyste si přežvykovali tu nepochopitelnou křivdu – myslete na to, co máte přímo před očima.



Všimněte si konečně po pěti letech, jak zvláštní je ten vzorek na tapetách. Nebo jak vybledla malba na stěně. A vemte na vědomí, že nástěnný kalendář už pár týdnů potřebuje obrátit listy. Ne jeden, hned dva. Čím jste žili,kam jste se celý ten čas hnali a kolikrát jste něco zmeškali? Nepochopitelné… Přitom se ukazuje, jak prosté a jednoduché to je, pozorovat maličkosti kolem sebe, utopit se ve všednostech a nikam se nesnažit spěchat.

A nevrhat se ani na nějaké studium – třeba cizího jazyka a nenutit se začít se sebezdokonalovat. Teď, ve chvílích, kdy jste utrpěli těžké osobní trauma, je ze všeho nejdůležitější povolit si otěže. Ne se snad úplně složit nebo vykolejit, ale uvolnění, prázdnota a odpočinek mysli, to je to, co teď nejvíc potřebujete. V takových chvílích si člověk zvláště ostře uvědomuje, jak kruté tohle je a že on sám nesmí nikdy nikoho podobným způsobem vyhnat, prostě nikdy.

Je to bolest, kterou lze jen těžko s něčím srovnat, je to nesmírně bolestná křivda a její následky sahají daleko. Na obou stranách. Existuje také efekt bumerangu, kdy všechno, co člověk v tomto životě vykoná, se dříve nebo později vrátí. V jiné podobě, s odlišnou tvářností, podstata se však nezmění. Nesmíme vědomě způsobovat bolest jinému člověku. Je to stejné jako sebepoškozování. Duše si to zapamatuje, vezme si z toho své ponaučení a možná i onemocní.

Je proto třeba důkladně se zamyslet, když si někoho pouštíte do života. Odhadnout všechny důsledky samozřejmě není možné, ale pamatovat si, že jste zodpovědní za ty, které jste k sobě připoutali, musíte vždycky.

Angelika Bohdanová