Opravdu potřebujete vztah?

Vztah se nikdy neobjeví, když pro něj není místo. A je přitom jedno, jestli jste žena nezávislá nebo ne tak docela, jestli jste silná či slabá, krásná nebo prostě obyčejná…

Vztah nestačí orámovat starými představami – tahle je mírná a tichá, takže bude na roztrhání, ale tahle je moc rázná, o tu mužský nezavadí. Vztah je umění vidět toho druhého a nevycházet z hesla „můj muž musí…“ . Vztah je umění s někým být a nepřenášet na něj zodpovědnost, je to umění být vděční.

Vztah je vždycky volba…

Žila jsem jak sama, tak s mužem. Když si člověk zvykne žít sám, jasně si uvědomuje, že že žádného muže nepotřebuje, stejně jako nejspíš on nepotřebuje nás. Když ale tu muž je a dokonce chce místo nás umýt nádobí, protože nám není dobře, můžete si také uvědomit, že tohle je zázrak. Zázrak, kdy nevíte, co to je vynášet smetí. Zázrak, kdy bezstarostně usínáte v mužské náruči. Zázrak, protože se vám líbí stejné filmy. Ráno vstáváte dřív, protože mu chcete udělat snídani. Ne snad, že byste musela, ale protože chcete. Chcete být vedle něj. Nejdete pařit s kamarádkami až do rána, nikoli proto, že na to už nemáte a přicházíte o nezávislost, ale proto, že chcete čas trávit s ním, a taková je vaše volba. Vztahy jsou vždycky o volbě, ostatně stejně jako celý náš život.

Představte si, že si chcete domů koupit klavír. Nádherný, úplně nový, hudba z něj přímo tryská. Máte obyčejný byt, za roky svého života už jste si ho pěkně zařídili a lecčím zaplnili. Co budete dělat? Vidím několik možností. Ta nejjednodušší je vyhodit/darovat/prodat něco ze starého nábytku. Aby se v životě mohlo objevit něco nového, musí se člověk umět rozloučit se starým.

Druhá možnost – přestěhovat se do bytu o něco většího, protože pak byste si všechno, co máte, mohli nechat, ale… Stěhování je ten případ, kdy člověk všechny své věci přebírá dvakrát. Poprvé, když je balí. Kdo se někdy v životě stěhoval, moc dobře ví, že právě tohle je ta nejvhodnější chvíle k tomu, aby se člověk zbavil hromady starých krámů, aby uvážil, co je opravdu důležité a potřebné, a co doma má jen tak, tak říkajíc ze zvyku. No a podruhé přebírá, když vybaluje. Teď je pro každou z těch věcí třeba najít místo. Někdy se to nepodaří napoprvé. Člověk se radostně přestěhuje, všechno rozestaví, i ten klavír nádherně zapadl mezi ostatní věci, načež se ukáže, že tohle uspořádání je extra nepohodlné a všechno to bude třeba přestavit. Možná dokonce několikrát. Přestavování nábytku ale ještě není důvod, aby se člověk zbavoval nového klavíru, nemám pravdu?



Zatím to všechno vypadá absolutně srozumitelně, akorát nejspíš nechápete, jak se to týká vztahu. No tak teď si představte, že ten klavír je vztah, který se ve vašem životě objevil.

Bůhví proč když se hovoří o skutečném klavíru, nikoho by nenapadlo rozřezat ho na části a ty porůznu nacpat pod postel nebo do předsíňového nástavce a zbytek položit na prázdnou polici. Když je však řeč o muži, domníváte se nejspíš, že jeho příchod by neměl nijak ovlivnit váš navyklý způsob života. Musí vám zůstat stejné množství času pro kamarádky, na práci, pro sebe… a on ať si leží v prázdných regálech, přičemž vy ještě navíc máte přímo rozkvétat a vznášet se v oblacích. Náhle se však ukáže, že nejste blahem bez sebe od nohy od klavíru, která vám leží pod polštářem a klávesy nasypané do kuchyňského kastrolu vám rovněž nedělají radost. Ale proč vám to tolik vadí? Vždyť jste jim vykázala místo právě tam!

Možná, že máte kamarádku, ne snad, že by měla s muži samý med, ale málokdy bývá sama. Čím to je? No, nejspíš to bude tím, že místo určené pro „klavír“ nezabírají v jejím „bytě“ hromady jiných, velmi potřebných věcí.

Vztah se nikdy neobjeví, když pro něj není místo. A je přitom jedno, jestli jste žena nezávislá nebo ne tak docela, jestli jste silná či slabá, krásná nebo prostě obyčejná….

No ale dobrá, místo se tedy našlo. Klavír stojí. Možná na něm dokonce utíráte prach. Což ostatně nedělá každý. Máte z něj radost, což? Ovšem pokud na něm nebudete hrát, nezůstane hudebním nástrojem, ale obroste jakýmsi novým posláním – objeví se na něm všelijaké serepetičky. Zatím to ještě nepředstavuje žádný problém, spíše je to důkaz toho, že máte co vypravovat kamarádkám.



Čas ovšem plyne a zdá se, že na klavíru se začínají hromadit a vršit další věci, stále víc a víc. Proč taky byste je měla věšet do skříně, když daleko jednodušší je položit je na klavír? Je po ruce a je na něm dost místa! Zpočátku se to všelijak maskuje a při různých příležitostech – třeba na svatého Valentýna nebo 8. března a při různých výročích a tak podobně se klavír dá do pořádku, naladí se a dokonce znovu hraje. Možná ne tak jásavě a jasně, ale stále příjemně. Ještě si stále pamatujete, že vztah není totéž co řešení bytových problémů a vůbec, že všechny věci mají ve vašem životě svoje místo a vztah, to je zázrak určený vaší duši.

Čas ovšem plyne dál a klavír postupně přestává být dáván do pořádku. Už ho ani nikdo neladí. Kdyby to byl klavír správný a hodný, mohl by se naladit i sám… Ale on ne, ničema jeden, neumí se sám naladit a vůbec… nic nechce.

To už se klavír naprosto proměnil v jakýsi generální odkladač všemožného haraburdí, na kousku už možná leží i nějaká dečka a na ní stojí kytka v květináči, struny má klavír obalené kočičími chlupy a nejen jimi… Představujete si to? Nic moc, co?

A právě tohle je ta pravá chvíle, svést na klavír veškeré svoje životní problémy a starosti a začít ho předvádět jiným! Jó, kdyby nebylo tohohle klavíru, měla bych doma pořádek, stejně mě zalívání téhle kytky už dávno omrzelo, místa, co ten klavír zabírá, to je prostě hrozné… A i ty věci už se na něj dávají špatně, pořád něco padá, prachu plno. Nikdo ten klavír nepotřebuje, ale co by s ním beze mě bylo? Bože – a kolik peněz jsem na něj už vydala!

Hm, ale klavír je klavír, o nic se vás neprosil, neměl vůči vám žádné závazky, žádné povinnosti, a když jste na něj přestala hrát a přestala jste se o něj vůbec starat, je zcela evidentní, že nemá smysl od něj očekávat, že vám uprostřed noci bravurně zabrnká nádhernou melodii, božskou a sladkou, přesně tu, o které jste snila celý svůj život.

Proč pořád jako umanutí věříme, že vztah se z ničeho nic může náhle bez jakékoli naší účasti zlepšit a zkrásnět a že ten druhý jakýmsi tajuplným způsobem sám pochopí, co bychom si přáli a co potřebujeme? Zvláště poté, co jsme přestali mít radost z hudby a začali na něm skladovat veškeré všední problémy..?

Nechtějte, aby se váš vztah proměnil ve starý nepotřebný klavír, se kterým je těžké se tahat a vyhodit ho je nám líto. Nezapomínejte, proč ho v životě potřebujete a především si včas promyslete, jestli ho potřebujete doopravdy.

Alexandra Sosnovníková