Osamělé provdané ženy

Na první pohled se ničím neliší od ostatních žen žijících v partnerském svazku. Malují si rty rtěnkou, nosí černé stringy, unaveně běhají po mokrých chodnících. Chodí do fitka a na jógu, holí si nohy a zadeček a stehna masírují anticelulitidní rukavicí. Smutná pravda vyjde najevo až při důvěrném rozhovoru. Co není v pořádku? Jsou osamělé.

Copak v manželství nebo partnerském soužití je něco takového možné, zeptá se leckdo. Bohužel, v obou případech je to klidně možné. A nejen to.

Tyhle osamělé partnerky přicházejí domů obyčejně pozdě, protože v práci je přece vždycky blázinec. Je mezi nimi plno vynucených workoholiček. Příčin, proč se musejí zdržet v práci, najdou vždycky hodně – buď je šéf neschopný hlupák, nebo jsou podřízení líní ignoranti. Osamělé ženy se bojí přiznat si, jak je to doopravdy. Že je děsí nehlučná prázdnota jejich domácnosti. Večeře, která nikdy není dobrá. Povinné „jak se máš“ nebo „jak dneska bylo“. Partner zahleděný do televizní obrazovky. Někdy ani k tomu formálnímu „jak dneska bylo“ nedozrál, někdy se rovnou ptá, co bude k jídlu. To se také stává. Největší strach mají tyhle ženy z víkendů a svátků.

Jak se to stává, že ten kdysi draze milovaný a tolik blízký muž se promění v cizího a vzdáleného? Stane se to postupně, nebo v průběhu jediného dne? Dá se tomu vyhnout? To všechno vůbec není důležité. Lidé se mění a to je všechno, co o nich potřebujete vědět. Řeky tečou, filmy mají vždycky konec, jídlo se kazí a lidé vlivem životních okolností mění. Někdy nevratně. A mění se tak, že s námi už nemají společnou cestu.



Oblíbené hrnečky se rozbíjejí a někdy ani není vůle je slepovat. Varné konvice doslouží, shoří instalace. Jarní plášť se roztrhne. Stará kosmetika se kazí. To všechno se občas stává. A když se to stane, prostě to, co se pokazilo, co se rozbilo a je už k nepotřebě, vyhodíme do smetí. Nikdo nám neříká – měla sis vybrat lepší kosmetiku, která by se nezkazila. Měla jsi s tím hrnečkem zacházet opatrněji, byl by ti neupadl a nerozbil se. Proč se tedy o partnerském vztahu tak často říká právě něco podobného?

Chápeme, že věci mají svoji záruční dobu, že lhůta jejich funkčnosti je dána. Nejsou použitelné navěky. A neděláme z toho tragédii. Ale pokud jde o vztah, nic takového nechceme slyšet. Jako kdybychomse právě o nich pokoušely přesvědčit samy sebe, že věčné jsou. Držíme se vztahu podobajícího se vyschlé mumii a všechny kolem i samy sebe přesvědčujeme, že je živá.

Zkuste si představit, jak hrozná by byla situace, kdy byste se spěchem dorazila z práce domů a našla tam nějakého cizího mužského. Krájí si váš chleba vaším nožem. Znečišťuje vaši toaletu. Zanechává na podlaze mokré stopy, když vyleze z vaší sprchy. Přepíná kanály na vašem televizoru a vynucuje si ticho jen jemu potřebnými zvuky. A nikam neodchází!



A ještě hůř – tenhle chlap dává najevo právo ptát se vás, kde jste byla a chtít po vás skládat mu účty z toho, co jste kde dělala. Zkouší uplatňovat své nároky na to, abyste ho sexuálně uspokojila a hlásá, že má právo na svá uslintaná obětí. Tenhle chlápek by měl mít právo omezovat váš život, zastrašovat vaše ctitele, nedovolovat vám trávit volný čas po svém a zakazovat vám seznamovací stránky na internetu..!? Bránil by vám žít a bránil by vám se bavit.

Osamělé ženy žijící v partnerském svazku při první příležitosti prchají s kamarádkami nakupovat nebo na kávu, anebo tajně spěchají za milencem. Úkradkem a nenápadně se nadechují čerstvého vzduchu manželské nevěry na zmačkaných hotelových prostěradlech. Ustavičně však sledují displej telefonu, protože spěchají domů. A samy by nedokázaly vysvětlit, proč žhavá milencova obětí spěchají nahradit studenou domácí atmosférou a tisícím sedmistým padesátým třetím dílem seriálu „Pátrač“. Neumějí vysvětlit, proč to dělají, ale já to stejně vím. Bojí se. Bojí se, že zůstanou samy.

Malují si rty rtěnkou, nosí černé stringy, unaveně běhají po mokrých chodnících a nechápou jednu věc. Že už jsou samy. Jejich nejstrašnější noční můra se už dávno stala realitou.