Pravidla pro rodiče dospívajících dětí

Pravidlo číslo jedna

Věnujte se sami sobě. Pokud jste až dosud nepěstovali osobní techniky uvědomělosti, je ten nejvhodnější čas s nimi začít. Najděte si něco, co je vám blízké. Jinak budete ustavičně hledat chyby, do kterých byste si mohli na svém dítěti rýpnout.

Pravidlo číslo dvě

Dýchejte. Když hovoříte s člověkem, v jehož nitru probíhá revoluce (v tomto případě revoluce spojená s tzv. pubertou), vždycky se na počátku hovoru fyzicky nadechněte. Nikoli v přeneseném slova smyslu. Hluboký nádech – a jděte na to. A to vždy, VŽDY – i když jde o rozhovor na příjemné téma.

Pravidlo číslo tři

Berte je takové, jaké jsou. To se snadno řekne, namítnete možná, ale jak má člověk vědět, co znamená to „brát je“? Zkrátka si připomínejte, že jste pohromadě s někým, koho moc a moc milujete a kterého něco bolí. Ano, opravdu bolí, i když vám to připadá, že je mu dobře. Vzpomínáte na Andersenovu vodní vílu, kterou bolel každý krok? Dítě v pubertálním věku žije právě tak: všechno cítí daleko ostřeji než my, a to ať je mu dobře nebo zle.

Pravidlo číslo čtyři

Skákejte, jak píská. Tuhle radu vám dávám s veškerou ostražitostí, avšak z celého srdce. Jestliže patnáctiletý člověk přijde domů a řekne: „Chtěl bych zmrzlinu“, znamená to, že věří, že mu tu zmrzlinu dáte, že jste partner. Protože dosáhl věku, kdy by si i bez vás dokázal vzít, co chce. Pamatujte na to a buďte rádi, že vaše vztahy jsou takové. A „dejte mu zmrzlinu“.

Pravidlo číslo pět

Připomínejte si, že ho máte rádi. Zkouší nejrůznější způsoby vzájemného ovlivňování s realitou kolem sebe. A když se válí na posteli a kouká do stropu, neznamená to, že zahálí. Vykonává v tu chvíli obrovskou duševní práci. Stejně jako každý i vaše dítě má právo ležet a přemýšlet.

Není snad náhodou pravda, že když se do někoho zamilujeme, je pro nás šíleně důležité, co má dotyčný rád a co rád nemá, co jí, na jaké filmy se dívá a jaké hry na počítači hraje? A když leží na posteli a kouká do stropu, zdá se nám, že leží na posteli a kouká do stropu nejkrásněji ze všech na celém světě… Přesně takový vztah vám přeji k vašemu dítěti, vztah, ze kterého se vám bude točit hlava.

Pravidlo číslo šest

Vyprávějte o sobě. I když vám připadá, že ho to nezajímá. Vyprávějte mu, jaký jste měli den, co se vám podařilo a co ne a z čeho máte obavy. Je to vaše šance na spojení dnes i v budoucnu. Opravdu nefunguje dětem tohoto věku klást stupidní otázky typu „Co bylo ve škole?“, „Jaký jsi měl den?“. Samy už řekly, jaký měly den tomu, komu to říci chtěly. Všechno, co zůstává vám, je říci, jaký den jste měli vy. A není zcela vyloučeno, že pak vám i ony poví o sobě. Minimálně budou v každém případě vědět, že kdyby se chtěly o něco podělit, je tu ucho ochotné jim naslouchat.

Pravidlo číslo sedm

Nezapomínejte, že má velmi mnoho nových zájmů. Bude opravdu neuvěřitelné štěstí, pokud do těchto nových zájmů zasvětí i vás. Nemá smysl tahat ho k těm starým. Na to je pozdě. Pokud jste vášnivým rybářem a do jeho jedenácti se vám nepodařilo usadit ho vedle sebe na břeh na rozkládací stoličku, šance, že teď si tuto činnost zamiluje, jsou mizivé. Zato pokud místo rybaření začne házet oštěpem, je tu možnost, že budete moci házet spolu s ním. Pamatujte, že vedle vás je celistvá, přirozená a samostatná osobnost a vy máte možnost se s tímto člověkem znovu seznámit.

Pravidlo HLAVNÍ
Vytvořte dítěti zázemí. Každý člověk ho potřebuje. Zvláště pak v pubertálním věku. „Frontové linie“ si užije až až. Domov má pro něj být zázemím, kde může být slabý, kde může podle libosti mlčet, kde si může odpočinout.

O krizích

I před pubertou procházíme mnoha nejrůznějšími krizemi. Skutečně jsme, jak tvrdí psychologové, v mnohém utvořeni z toho, co se s námi děje první tři roky života. Kolem tří let je člověku náhle jasné, že je samostatnou osobností. Obrovské množství vzorů a návyků z tohoto období si uchovává. Způsob, kterým prožívá pubertu, závisí z 90 procent na tom, jaký byl jeho život v minulosti.

Kolem sedmého roku člověk objevuje, že kolem něj je mnoho jiných samostatných světů-osobností, s nimiž může navazovat vztahy.

V takzvaném pubescentním věku, při veškeré relativitě tohoto pojmu, se začíná pohybovat naprosto samostatně a chápe, nakolik jeho svět určuje jeho život. Zjišťuje, že obrovské množství věcí, které se v jeho životě dějí, v mnohém závisí na něm, na jeho vnitřním stavu a jeho vztahu k událostem
.
A to je samozřejmě revoluce. Nemusí nutně být krvavá. Je to revoluce existenciální, žádný sociální převrat. Je to přehodnocení modelu, podle kterého člověk žije: čím více toho v tomto období vyzkouší, tím zajímavější bude pro něj žít dál. Zda to bude i jednodušší, to už je jiná řeč. Ale zajímavější to bude rozhodně.

Samozřejmě, že jako během každé revoluce není jeho život snadný. Musí porozumět – obrazně řečeno – kdo jsou naši a kdo jsou ti druzí. Naštěstí nebo bohužel právě proto dochází k přepólování: jestliže někoho nebo něco šíleně miloval, teď ho nebo to šíleně nenávidí. V tu chvíli si osahává svět, učí se rozumět mu intuitivně. A velmi mnohé na tom závisí.

O tom, co je lidské

Co je lidské? Mé právo pochybovat, mýlit se, brát zpět svoje sliby nebo je plnit, právo bránit se instinktům nebo je následovat. Prověrkou toho, co je v nás lidské v praktickém slova smyslu, je právě dospívání. Zdá se mi, že Ježíšova slova „Království boží je v tobě…“ jsou slova puberty. Všechno je v člověku samém, všechno má uvnitř, celý obrovský svět.

Naším úkolem, úkolem dospělého světa, je uvést v soulad pojem svobody a odpovědnosti. Bohužel bývá zvykem děti tohoto věku opečovávat doslova ze všech stran. Já však bych doporučil právě v tomto věku je co nejčastěji „hodit do vody a nechat plavat“, dát jim možnost a právo si svět ohmatat a zjistit, jaký je. Může to mít nejrůznější podoby, ty blízké srdcím rodičů, jako je četba, chození do divadla a na výstavy, stejně jako ne tak blízké rodičovské duši: seznamování s velikým počtem lidí, snaha vyzkoušet nejrůznější formy komunikace.

O vztahových změnách

Pochyby jsou nejvýraznějším rysem dospívání. 13-17 let, to je věk pochyb a horečnatého prověřování všeho na světě. Vždyť teď už mají sílu odmítnout, říci: „Nechci a dost!“ Mohou si poctivě klást různé otázky: mám rád Oskara Wilda nebo ne? Opravdu rád trávím večery u počítače, nebo je to vliv kamarádů? Opravdu mám rád polévku? Uvědomuji si, že mám právo nemít polévku rád, nebýt nadšený filmem, o kterém rodiče prohlásili: „To musíš vidět!“ Mám právo říci „ne“ anebo „ano“.

Také na rodiče čekají v tomto období objevy. Je fantastické dívat se na dospívající dceru nebo na syna a chápat, že ten, koho miluješ, je celým obrovským světem, často zcela novým a neznámým. Druhou stránkou tohoto vědomí je skutečnost, že vás váš miláček může poslat ke všem čertům a myslí to doopravdy. Jestliže desetiletému dítěti řekne rodič: „Tu polívku dojíš, jinak nepůjdeš od stolu“ a dítě sice s odporem, ale polévku dojí, pak něco podobného u třináctiletého potomka nemá šanci. Prostě vstane a odejde. Dospělý s ním v tu chvíli ztrácí veškerý kontakt s propadá hrůze: „Odešel snad od stolu navždycky?“

O zázemí

Dítě musí vždycky vědět, že má azyl. Jestliže frontová linie bude probíhat jeho domovem, začne utíkat. Každý z nás hledá azyl. Může jím být jiný člověk, může jím být parta nebo sociální síť. Je to velmi prosté: odcházíme od těch, s nimiž je nám špatně. A chceme být s těmi, se kterými je nám dobře. Spolu s jinými se věci prožívají snáz. Každý by proto měl mít svůj azyl doma.

O rodičovských obavách

To je typicky rodičovská záležitost – strach. Pokud jsou dospělí schopni si ujasnit, čeho se to bojí, udělali první krok k pochopení skutečnosti, že jde o ně samé. A že trápit svými obavami někoho jiného je přinejmenším neslušné. Bát se a chápat, že se bojím, je dobrá věc.

V žádném případě nesmíte slídit: číst deníky, poštu, hrabat se ve věcech. To je skutečná zrada. Vyhlášení války. Co si pak počnete? Budete celý život prosit o odpuštění? To vám k ničemu nebude.

Je třeba pochopit a uvědomit si, že už nic nemůžeme dělat. V deseti to šlo, ve třinácti, čtrnácti už ne.

Co nám zbývá? Postavit se na jejich stranu. Jenom odtud můžeme dosáhnout nějakého vlivu: společně jednat, hádat se, přesvědčovat jeden druhého.

Dejme tomu, že moje čtrnáctiletá dcera nebo syn přijdou pozdě večer domů. Náš kontakt je tak mizivý, že ani nevím, kde a s kým byla nebo byl. Mohu pozdní příchody zatrhnout a je jasné, k čemu to povede: scéna – a náš vztah se vážně naruší. Alternativou je přiznat si, že se bojím. Ležím v posteli a bojím se, čekám, kdy přijde a usínám teprve když slyším, jak klaply dveře. To je rodičovský úděl, s tím se nic nedá dělat.

Mohu potomkovi o tom, že mám strach, říci a popsat mu, co cítím. Mohu ho požádat, ať nechodí tak pozdě, ať mi zavolá. Protože je normální požádat někoho, koho máme rádi, aby pro nás něco udělal, zvláště, pokud i my děláme něco pro něj.

Dospívání je velmi složitá věc. Je to období sbližování a hledání spojení s dětmi, nikoli bitva na život a na smrt, jak si to občas někdo vykládá. I ti nejskvělejší rodiče si tyhle dvě věci mohou poplést a pokazit si vztah se svým dítětem. A to na dlouho.

Nikdy není pozdě začít. Pokud jste ztratili dotyk a důvěru, přečtěte si znovu, o čem už jsme mluvili.