Tolerance ponižování

Tolerance ponižování znamená, že člověka někdo ponižuje a on to má za zákonité a správné, to znamená, že s tím vnitřně souhlasí a pokračuje tak v procesu ponižování sám v sobě.

Dejme tomu, že se někdo nepěkně vysloví o tom, jak jiný tráví svůj volný čas. Člověk nevybavený tolerancí k ponižování se rozhořčí ve stylu „co je ti do toho“, ten druhý, s tolerancí, se bude stydět a cítit vinu, a tím se ještě více ponižovat.

Tato trpnost vzniká jako důsledek snahy vyhnout se konfliktu a zavržení a je způsobem psychologické sebeobrany před útokem zvnějšku. To znamená „nebudu se vám protivit a vy mi za to nebudete říkat ohavnosti“. Tedy raději napadnu sám sebe, než abych vám kladl odpor.

Malý slabý človíček těžko bude bez nebezpečí klást odpor rodičům, když jeho život na nich cele závisí. Není bezpečné odporovat tomu, na kom závisíš. Toho překrásně zneužívají zaměstnavatelé a lidé u moci, stejně jako manželé mající v péči na nich závislé osoby. A samozřejmě rodiče. Obecně se tomu říká zneužívání moci.

Takový způsob chování, tedy vztahu k sobě samému, se však upevňuje jako dost dobře fungující model sebeobrany a často je využíván i tam, kde už žádná závislost není. Jak kupříkladu závisím na kamarádce? Jak závisím na manželovi, když se dokážu uživit sama? A jak tím spíš závisím na sousedce dole u vchodu?



Z této tolerance pak přímo pochází zranitelnost. Jestliže člověk věčně útočí sám na sebe, má v sobě trvale nezhojenou ránu vlastní méněcennosti a stačí, aby na něj někdo zvýšil hlas nebo se jen křivě podíval a už je smrtelně zraněn. Ve skutečnosti ovšem takový člověk v podobné situaci nechrání sám sebe, ale toho druhého před svým oprávněným rozhořčením. Nedělá advokáta sobě, ale tomu druhému, který na něj útočí z výše své samolibosti. Ten se ho samozřejmě o žádnou ochranu neprosil, nežádá si ji, protože má nejen dostatek agresivity, aby útočil, dokáže se také sám bránit. Záchranou tonoucího jsou jeho vlastní ruce.

Abychom bránili sami sebe nám obvykle brání nějaká nedobrá zkušenost, kdy naše rozhořčení bylo potlačeno mocí, kterou někdo zneužil. Člověk s takovou zkušeností pak neriskuje další zkoušení úspěchu nebo neúspěchu vlastní obrany. Nemá sklon tuto situaci ani trénovat. K tomu se přidává přesvědčení, že vlastně doopravdy za nic nestojí. Tady se hodí připomenout podobenství o dvou vlcích: Budete-li krmit vlka, který se jmenuje „Jsem nula“, poroste.

Anna Paulsen