Vyškrtla jsem si ze života lidi, kteří na mě nemají čas, a je mi mnohem líp

Rozhodla jsem se provést malý experiment a výsledek mě ohromil…

Určitě znáte ty nemnohé doopravdy milující a starostlivé přátele, kteří jsou vždycky, bez ohledu na cokoli, člověku nablízku? Tak takovým člověkem jsem byla i já. Vždycky jsem žila podle pravidla, že o přátelství, stejně jako o květiny, je třeba se dobře starat, je třeba je pěstovat – jenom tak vykvetou.

V opačném případě vztah, stejně jako kytka, uschne a zahyne s neobyčejnou rychlostí. Vždycky jsem se snažila přátelství udržovat a podporovat. Vždycky jsem chtěla být nablízku lidem, které mám ráda.

Jenomže bohužel ne vždycky jsem se dočkala adekvátní reakce od těch, komu jsem svou přátelskou náklonnost projevovala. Vždycky jsem si ale říkala, že se budu k jiným chovat tak, jak bych si přála, aby se oni chovali ke mně. Říkala jsem si, že ti, komu je souzeno, aby v mém životě byli přítomni, v něm budou. Lidé, kteří stojí za to, zůstanou.



Takhle to trvalo až do doby, kdy jsem konečně jednoho krásného dne pochopila, že se snažím kvůli lidem, kteří – mírně řečeno – nejsou ti praví adresáti mého úsilí.

Konečně jsem si uvědomila, či spíše přiznala pravdu, kterou jsem celé ty roky měla přímo před očima. Uvědomila jsem si, že celé ty roky jsem sama sobě, jak se říká, lhala do kapsy.

Lidé se k vám ani zdaleka vždy nebudou chovat tak, jak se vy chováte k nim. Někteří z nich s vámi zůstávají jenom proto, aby využívali vaši dobrotu. Objeví se jen a jen tehdy, když od vás něco potřebují. Jinak jaksi – nejsou v dosahu.

Takže jsem provedla malý experiment. Přestala jsem volat. Přestala jsem chodit na návštěvy. Prostě jsem totálně zmizela. Chtěla jsem zkrátka zjistit, kolik dávno mrtvých kytek jsem celé ty roky zalévala.

Přiznávám, že tvrdá pravda mnou docela otřásla. Málem mi to zlomilo srdce, zato jsem však lesčemu porozuměla, pokud jde o lidi, které jsem takovou dobu pokládala za sobě blízké.

Když vyšla pravda najevo a já se otřepala z prvního šoku, rozhodla jsem se definitivně s tímto novým poznáním naložit, jak náleží – lidi, které jsem nezajímala a neměli na mě čas, jsem prostě ze svého života vyškrtla. Přičemž podotýkám, že některé z nich jsem pokládala za opravdové přátele. Ale když jsem to všechno rázně utnula, když jsem se odhodlala, ohromně se mi ulevilo.

Přátelství je ulicí s dvousměrným provozem. Nemůžete počítat, že něco dostanete, když za to sami nic nedáváte. Takový je zákon života.

Pokud vám někdo doopravdy není lhostejný, buďte mu nablízku. Bez ohledu na to, kolik máte práce. Buďte mu nablízku pro případ, že by vás potřeboval. Když máme někoho rádi, neplatí žádné výmluvy. O někoho, kdo je nám drahý, se staráme proto, že to sami chceme. A na Zemi není místo, kde byste chtěli být víc, než po boku přítele, který vás potřebuje. Nebo by alespoň nemělo být.



Já jsem se tedy rozhodla, že už mám dost toho obětovávat se pro lidi, kteří to nedokáží ocenit. Zasloužím si mít kolem sebe přátele, kteří si mě upřímně váží a mají mě rádi.

Fakt už mě obmrzelo zachraňovat vztahy, které byly ve skutečnosti mrtvé od samého počátku. Přestalo mě bavit být nablízku lidem, kteří na mě nikdy nemají čas. Leze mi už krkem tvářit se, že všechno je v pořádku, když to tak evidentně není. Rozhodla jsem se, že víc už těm lidem nedovolím využívat svoji dobrotu.

Nemám tolik času, abych ho mohla utrácet pro pseudopřátele, kteří mě nemají a nechtějí mít rádi tak, jako já je.

Vyškrtávám ze života každého, kdo mi působí bolest, kdo na mě kašle a v těžkých chvílích není k sehnání – zato se objeví vždycky, když sám pomoc potřebuje.

Přednost bych dala jednomu jedinému, spolehlivému příteli, který mě má opravdu rád a podrží mě, když je třeba. Kvalita má větší cenu než kvantita. Vždycky a ve všem.