Změnila jsem se. Už umím říci DOST!

Aby nás lidé nevyužívali a svým jednáním a soudy nám nesráželi sebevědomí, je velmi důležité umět včas říci DOST.

Kdy jste někomu naposledy řekli „dost“ nebo „to stačí“? Myslím nahlas. Není to nic snadného. V podstatě je to akt osobní odvahy a statečnosti, krok vstříc své vlastní emocionální svobodě. V průběhu času se většina lidí výrazně mění, jakkoli je těžké v to uvěřit. Jde však především o to, že se mění naše vnímání některých věcí, jakými jsou například životní hodnoty, vztah k probíhajícím událostem atp., což nám umožňuje lépe se adaptovat a zaujmout stanovisko vůči těžkostem a problémům různého druhu. Nejsou to tedy jen tak obyčejné změny, jde spíše o posun vpřed, který je bez jakékoli pochyby výrazem našeho psychického i fyzického zdraví. Schopnosti růst a rozvíjet se.

Říci „dost“ znamená se osvobodit.

Takových změn nemá smysl se bát, musíme je naopak posuzovat jako možnost otevření cesty ke štěstí, emocionálnímu klidu a vnitřní rovnováze.

Když se na chvíli zastavíme a zamyslíme na tím, kolikrát jsme v průběhu dne řekli „ano“ a kolikrát „ne“, uvědomíme si nejspíš, jako ostatně většina lidí kolem nás, že se častěji přikloníme ke kladné odpovědi nežli k záporné. Ty druhé se vyslovují obtížněji. Předpokládají totiž daleko větší míru upřímnosti.



Obvyklá výchova lidí je nejčastěji orientována na souhlasnou zdvořilost ve vztahu k jiným, jsme zvyklí říkat spíše „ano“, souhlasit, děkovat a být uctiví v každé jednotlivé konkrétní situaci.

Avšak i když nás takové chování obohacuje jako osobnost, protože je svého druhu aktem šlechetnosti, zapomínat nesmíme ani na něco poněkud jiného: od dětství nás také vychovávali k vytrvalosti a průbojnosti. Dále si vysvětlíme, v čem zejména.

Důležité je věřit si.

Sebedůvěra, to je především určitý typ chování, díky kterému se nám daří hájit svá práva, trvat na svém názoru, dát najevo své potřeby, a to vše v uctivém tónu, zdvořilým způsobem, s projevem úcty a bez jakékoli urážlivosti vůči jiným.

• To bezpochyby není nijak snadné. Abychom byli přiměřeně průbojní a sebejistí, je třeba mít dostatečné sebevědomí a zároveň znát tu pravou mez. Důležité jsou jasně dané zásady. Jasné vědomí, s čím můžeme souhlasit a s čím už ne.
• Jestliže si uvědomujeme, kde má naše svoboda své meze, dokážeme nejenom uhájit svůj osobní prostor před atakou lidí zvnějšku, ale zároveň také sami ničí prostor nenarušovat.
• Jde tu o vzájemný respekt, o to, že je třeba umět naslouchat, zároveň však v případě potřeby jasně a hlasitě říci a s veškerou přesností také vysvětlit, co se nám nelíbí, co nechceme, co nám působí bolest atd.
• Nebojte se ve svých větách zdůraznit zájmeno „já“. „Já nedovolím, abyste se mnou takhle mluvili“, „Já nemohu tuhle situaci snášet, působí mi bolest“, „Já se cítím nedoceněná a myslím si, že si mě dost nevážíš“.

Slovo DOST a jeho možné následky.

Jakékoli změny jsou vždycky doprovázeny určitou mírou strachu, nejistoty a vědomí rizika. Bývá to tak zejména, když si představujeme možné důsledky svého jednání a konkrétních změn.

• Jestliže vyslovíme ono DOST doma, během nějaké koknfliktní situace, je dost pravděpodobné, že ostatní na toto slovo zareagují negativně a „zavrhnou“ nás.
• Říci DOST na pracovišti během nějaké nesnesitelné pracovní situace nás může ohrozit výpovědí ze zaměstnání.
• Jestliže řekneme DOST jako hodnocení nějakého nepřijatelného chování svých dětí, uslyšíme možná žalobnou odpověď, že je nemáme rádi.

Každý z nás má obavy z možných následků, avšak dříve, než si je začneme představovat a při té představě se třást, musíme se umět zamyslet nad tím, co nastane, jestliže nebudeme reagovat vůbec. Co se stane, jestliže tu či onu negativní situaci ponecháme bez povšimnutí, bez reakce, takovou, jaká je? Někdy je totiž daleko nebezpečnější a destruktivnější (v první řadě pro nás osobně) trpět ten či onen nesnesitelný stav věcí, než se osmělit a pronést to svoje DOST. Zdá se možná těžké v to vůbec uvěřit, ale někdy je to právě naše rozhodnost, která nám otevírá nové cesty, v jejichž důsledku nakonec získají všichni.

Nutnost být jediným a pevným celkem.

Tohle vám možná zní divně. Co vám ta slova mají sdělit? Emocionální celistvost člověka je spojena s jednáním odpovídajícím jeho zásadám, hodnotám a přesvědčením. Jestliže si navykneme ustoupit jednou dneska a podruhé zítra, jestliže se v životě budeme orientovat pouze na to, abychom nějak nezklamali lidi ve svém okolí a budeme jim všemožně vycházet vstříc, přijde nakonec den, kdy prostě sami sebe nepoznáme.



To je kardinálním způsobem špatné. Každý z nás si přirozeně uvědomuje, že zdaleka ne vždy může člověk jednat nebo se chovat, jak by si přál, a že není vždy vhodné hovořit o svých myšlenkách nebo dávat najevo svoje pocity. Nejspíše je tedy třeba, abychom dokázali být důslední a zásadoví a zároveň respektovali jak sami sebe, tak ostatní.

Abychom mohli v pohodě a souladu žít s jinými lidmi, je důležité brát v úvahu jejich potřeby, ale také umět naslouchat vlastnímu srdci a jednat tak, aby rovnováha mezi těmito dvěma polohami nebyla narušena.

Náš vnitřní klid a spokojenost jsou prioritou, stejně tak, jako pocit vlastní důstojnosti. Jestliže jiným dovolíme, aby naši vážnost snižovali, aby nás měnili v druhořadé herce svého vlastního života, silně tím podryjeme svoji sebedůvěru.

Hajte své hodnoty a buďte přitom důslední. Naslouchejte svému vnitřnímu hlasu a nebojte se říci DOST, cítíte-li, že je to skutečně třeba.

Všichni lidé se mění a ani vy a já nejsme v tom výjimkou. Změna však neznamená nějaký obrat o 180 stupňů. Ve skutečnosti jde o krok vpřed, o postup dál a osobní růst.